reklama

Káva Gurmet ze Santa Leticia

Vidět na vlastní oči jak dlouhou pouť musí „urazit“ kávová zrníčka, abychom si mohli ráno, dát naše oblíbené voňavé kafe si přeci nemůžu nechat ujít. Řekl jsem si a k tomu ho ochutnám přímo u zdroje. A neříká vám něco Santa Leticia ? Pokud ne, tak v tomto blogu se to dozvíte.

Cesta z hlavního města El Salvadoru k druhému největšímu městu této malinké zemičky Santa Ana se kroutí v krásné krajině a navíc z „nuly“ od Pacifiku se šplhá do nadmořské výšky jeden tisíc sedm set metrů. Nahuizalco, je městečko které se proslavilo výrobou dřevěného nábytku a člověk by se divil, že tímto řemeslem se tady živí 90% místních obyvatel. Dělají vyplétaná křesla i židle, masivní stoly a též postele, které, ať v nich děláte cokoli, prostě nevržou !!! Své výrobky vystavují zruční řemeslníci před svoji dílnou na ulici. A aby toho nebylo dost, tak toto městečko je proslaveno i kulinářskými specialitami, jako je marinovaný králík, pečený had a pro ty mlsnější udělají ještěrku na rožni. Pomalu se blížíme do kraje Ahuachapán, který se pyšní, magickým pohořím Apaneca – Liamatepece. V nadmořské výšce více jak 1 400 metrů nad mořem, vidíme kávové plantáže, které v kopcích vytváří šachovnici a pohled to je nádherný.

Jsme na místě v Santa Leticia. Nejdříve si dáváme oběd v restauraci a ten kdo viděl v televizi reportáž o kávě ze Salvadoru, tak právě tam jsme byli. Po obědě nasedáme na nákladní „burdák“ a jedeme vstříc plantážím, kde snad nebudu trhat kávu. Moje obava byla zbytečná. Sběr kávy tady je u konce, sbírá se do konce února a snad jen ve vyšších polohách, kde dozrává později, bych se mohl k ručním sběračům ještě připojit. Viděl jsem růst čaj, banány, kakao, ananas, kešu a další pro nás nezvyklé plody a nyní i kafe. Zdejší káva Gurmet patří k lahůdkám. Jen tady v tomto místě mají „školku“, kde od zrníčka pěstují a šlechtí kávový keříček k roubování. V Salvadoru něco takového jinde nenajdete. Sláva zase jeden unikát.

V těchto kopcích se nachází i soukromé archeologické místo v zemi. Místo svatých obřadů, kde Mayové uctívali své bohy a kde se civilizace vyvinula před 2 600 lety. Prohlédl jsem si tři mayské monumenty, které se datují 600 let před Krista, pojmenované Gordinflones (světově proslulé), monolity zpodobňující lidskou postavu kulovitou formou. Prohlídka končí a náš náklaďáček nás bezpečně veze do místní fabriky na zpracování kávy. Jak jinak a kdo jiný nás mohl ve fabrice přivítat, než místní hlídač s flintou. Ta byla větší jak on samotný, ale hrdě stál a snažil se vypadat, aby z něj šel strach. Místí průvodce nám o kávě řekl toho tolik, že kdybych měl vše napsat, tak píšu dva dny. Ale já to shrnu a napíšu, jen to nejdůležitější.

Dovážející zralá zrna kávy přivezou auta, která se nejdříve musí zvážit a zrno se vysype do obrovitých bazénů s vodou, odkud putují do různých „loupacích“ a třídících „mašin“, kde se zrníčko rozdělí na dvě půlky. Pak putují ven na betonovou plochu. Těch ploch je strašně moc. Vyloupanou kávu přehrabují „hrablem“ mladíci až šestnáct dní nahoru a dolů a zas nahoru a dolů. U toho musí člověk zmagořit. Na hlavách mají čepice a přivázané šátky, až po zadek. Proti sluníčku to neměli, bylo pod mrakem. Že by snad, aby tam nepadali vlasy? To také ne, protože šmatlali po zrnkách v botách a jeden vlas proti tomu, nehrál velkou roli. Tak nevím. Měl jsem se zeptat. 

Po té podívané jsme vešli do obrovitých hal, plné prapodivných strojů a konečně jsme byli v třídírně. Tady sedělo osmadvacet žen proti sobě a uprostřed byl pojízdný pás. Rukama tam zobaly a vybíraly případné „smetí“. Po chvíli „hrk“, pás se zastavil a zase „hrk“ a posunul o naměřenou délku a přebírající ženy, znova „klov, klov“. Pak káva putovala na další pás, ale tam už byly jen dvě ženy a kontrolovaly, zda je vše jak má být.

Další pouť kávy je buď do pražírny nebo nepražená putuje do pytlů o váze 46 kg. Dva mladíci ji zváží, zavážou a šup na záda a peláší na obrovitou haldu pytlů. My jsme mířili do sídla původních majitelů, kde jsme si prohlédli jak kdysi žili a „hospodařili“ – no tady by se mi líbilo – a šli jsme kávu ochutnat. Musím říci, že byla vynikající. V překrásné zahradě, by vám chutnala i naše „výběrová směska“, tak tam bylo překrásně. Exotické stromy a keře plné květů, kvetoucí banánovníky, pomeranče, jezírko, houpací síť, prostě balada. Každý si mohl koupit tolik kávy, kolik unesl. Cena ? Klasiko - 454 gramů za 3 dolary, Gurmet o stejné váze 3,5 doláčů. Koupit jste si mohli i tílka, hrníčky a další tretky, kde prim hrála káva. Autobus sice ztěžkl, ale voněl skvělou kávou, kterou si už dnes můžeme koupit i u nás. Zda bude tak skvělá, jako byla ta naše, to pochybuji.

Publikováno: 29. 1. 2015, Autor: František Mamula