Říjnový pobyt v Jemenu, část 1.

Úč​astníci výpravy: Ola, Áťa, Klárka, Terezka, Roman

9.10. Sobota

Tak vysněná dovolená začíná. V jednu v noci sedáme do auta a vyrážíme do Mnichova na letiště. Holky zůstávají na letišti hlídat batohy, my jedeme do Schweigu zaparkovat auto. Snad na nás tady Fordík ty tři týdny počká. Částečně pěšky a částečně stopem se vracíme na letiště. V půl osmé jsme již na terminálu a v pohodě se jdeme odbavit. A přišel šok… Paní za přepážkou chce vidět platební kartu, kterou jsme ty letenky platili. Naštěstí a čistě náhodou jsme jí vzali. Byla embosovaná, protože z té naší nešlo letenky platit. A doma jsme se rozhodovali, kterou kartu vezmeme. Všechno se v nás zastavilo. Ptáme se, co by bylo, kdybychom jí neměli, a paní v klidu odpoví, že by nás neodbavila… A vracet se do Čech, přebukovat, na další den… To by nešlo…Pak ještě zjistíme, že na rezervačním lístku, který jsem si vytiskla, je to dole napsané. Sice anglicky, ale kdo by to četl, že jo. Dál už jde všechno bez problémů a v jedenáct startujeme.

V Istanbulu máme na přestup šest hodin, zbytečně moc, jsme už trochu unaveni, a jen doufáme, že personál správně přeloží naše batohy. V odletové hale směr Sana´a se potkáváme s českou skupinkou, průvodce se představil jako Honza, a ten jede do Jemenu už asi po desáté. Takže vyzvídáme co a jak, každá informace může být užitečná. Už po odbavení si se zájmem prohlížíme další naše spolucestující. Tmaví muži, ale hlavně ženy, zahalené do černého, jsou pro nás atraktivní. V letadle – opět turecké aerolinky – dostáváme další stravu, venku je tma, není na co koukat. V Sana´a přistáváme s pětačtyřiceti minutovým zpožděním, je neděle, a to už dvě a půl hodiny.

10.10. Neděle

Letiště – oproti Mnichovu – je velmi primitivní. Ale těch uniformovaných vojáků, policajtů, úředníků… Jakoby jiný svět. Je vidět, že uniforma je tady prioritní. Ve frontě se jdeme pasově odbavit, ještě vypisujeme pobytový lístek, ještě že arabština je doplněná anglickým textem. Čekáme na batohy, trochu obavy, přijíždí dva, pak zbývající a mezitím nás lapil jeden uniformovaný, chce po nás adresu hotelu, mluví jen arabsky. Snažíme se ho zbavit, ale nejde to. Je neodbytný, Áťa mává rukama, až nakonec pronese spásné heslo – Samír… Uniforma chápe, ale stejně s námi jde k východu. Před dveřmi stojí spousta domorodců a pozor – jeden má ceduli našim jménem. Klasický Jemejčan, jak jsme je viděli na fotkách. Představuje se jako Saleh, bere nám batohy, opodál má auto, nasedáme, a přes policejní checkpoint jedeme noční Sana´a.

Na obdivování bude času dost, po půlhodince zastavujeme před hotelem Gold Daar a před třetí hodinou padáme do postelí. Ale už v půl osmé vstáváme a rozhlížíme se. Pan Sabanka, jak později zjišťujeme jakýsi místní boss, nás upozorňuje, že na střeše máme snídani. Menu je pestré, silný jemenský čaj, žemle, máslo, sýr, marmeláda, vajíčka a banány. Sabanka nám bude pro dopoledne dělat průvodce po staré Sana´a. Zacházíme do velmi přepychového hotelu, vyjíždíme výtahem až nahoru, no, na tenhle hotel bychom naší hotovost na dlouho neměli. Pouhých 90 US dolarů za noc. Se Sabankou procházíme pekárnu, lisovnu oleje a další jakési výrobny. Všichni ho uctivě zdraví, je vidět, že Sabankova přízeň je tu velmi ceněna. Chceme vyměnit dolary za jejich riály, mávne rukou do vzduchu, naběhne jakýsi starší mužík, dáme mu peníze, bravurně odpočítá napřed naše, pak sáhne do saka, vyndá balík bankovek, nějaké odpočítá, odebere, a je hotovo. Pak zjišťujeme, že kurs byl lepší než ve směnárně.

Pokračujeme na súk (místní tržiště), pak na městskou bránu. Padl na nás hlad a tak jdeme do místní vývařovny na oběd. Pro domácí jsme atrakce, dělají nám místo, prostírají igelit a nanáší jídlo. Jmenuje se salta, je to masová směs, k tomu různé a různě pálivé omáčky, chlebové placky a voda. Jinak je tu na nás až nezvyklý rachot. Všichni nás uctivě zdraví, přisedají, nosí se další jídlo, jí se rukama, drobí se, kam to jde, z kuchyňského kouta rámus plynových hořák. Kolem stolu je nás asi patnáct a domácí, kteří jsou zvyklí mluvit dost hlasitě, se o něčem dohadují, no, hned první den perfektní seznámení s místním folklorem. Najedeni spokojeně odcházíme se Sabankou do jeho doupěte. Je to vstupní prostor jeho penzionku, kolem zdí sedací matrace, na zdech obrázky, fotky, nalepené mince. Prohlížíme si výzdobu, přijíždí Samír, Jemenočech, s kterým jsme přes e-mail sjednávali naší cestu. Jeho autem se vydáváme na projížďku a prohlídku nové Sana´a. Vydlážděným korytem řeky (voda tu teče jen v období deště) po přehlídkové magistrále kolem nové mešity, pak na kopec nad Sanou. Zajímavý pohled na město, a my se ladíme na orientální strunu. Cestou zpátky k Sabankovi zajíždíme na trh s kátem. Samír ví, kde a který je nejlepší, kupuje dvě „dávky“. Pro nás, ale hlavně pro sebe.

Kát, to je ta nejdůležitější rostlina Jemenu. Je to droga, která potlačuje únavu, hlad i spánek. Kát se žvýká, nepolyká ani nevyplivuje, takže odpoledne chodí všichni s boulí ve tváři. A my že to musíme zkusit taky, tak se jdeme učit kátovat. Ale hlavně ještě doladit naší cestu po Jemenu. Plánujeme treky, Samír objednává hotely, průvodce, řidiče… A to jak tady, tak na Sokotře a na východu. Kupodivu jde všechno hladce, jak by člověk u Orientu ani nepředpokládal. Mezitím už nastal čas pro kát, to je tak kolem druhé hodiny odpoledne. Zkoušíme to, ale je to ošklivé, hořké a trpké. Snažíme se a jsme dychtiví následného prožitku. Jen nám nejde vytvořit si ve tváři tu správnou bouli, takže výsledek nic moc. To ten rum, co jsme přivezli, byl lepší. Kolem páté hodiny ho Samír začal kombinovat s kátem, Sabanka načal slivovici… Vypilo se všechno, zváni byli i příchozí, jen někteří, jako Saleh, odmítli. O vztahu muslimů – islamistů a alkoholu jsme věděli už z Egypta. V mezičasech probíráme rozdíly našich kultur, tabu nejsou ani choulostivé otázky, týkající se zahalených žen.

Samír žil poměrně dlouho v Česku, a tudíž měl na Jemence dost pokrokové náhledy na život tady i u nás. Sabanka objednává večeři, jeho syn přináší kebaby, chlebové placky, nějakou oblohu… Na zem dáváme noviny, kolem sedíme na turka a večeříme. Kolem desáté hodiny jsme už unaveni, cesta je domluvená, jsme zvědavi, jak to bude fungovat.

11.10. Pondělí

Vstáváme v osm, snídáme a v devět už čeká řidič. První zastávka je na policii, potřebujeme razítka do pasů. Pak odjíždíme směr Wadí Dhahr na prohlídku královského paláce. Provoz je hustý, přes křižovatku jede vždycky ten nejdrzejší, nejodvážnější a ten s nejsilnějším klaksonem. Palác je postaven na skále, která se tyčí uprostřed údolí. Už ta je monumentální, natož ta sedmipatrová stavba na ní. Procházíme bránou, platíme 1000 YR (jemenských riálů), tedy v přepočtu stovka našich Kč. Vcházíme do paláce. Skoro celým domem vede jakýsi komín, kterým se tahala voda ze studny, spodní patra jsou pro služebníky, horní pro domácího pána. Z oken a teras nádherné vyhlídky na údolí – wádí, v dáli je vidět Sana´a.

Potkáváme tu skupinku asi místní honorace, jeden muž, sedm zahalených žen a nespočítatelné množství dětí. Zaujali jsme je, hlavně blonďatá Terka, a chtějí sura, sura, což znamená fotku fotku… Nemáme nic proti tomu, ale my si je vyfotit nesmíme. Budiž. Pózují, rovnají děti, mobily cvakají. Jenže když už je to ve čtvrté páté místnosti, začíná nás to otravovat. Oni mohou fotit, my ne. Tak jsme začali taky a oni rychle skončili. Další pokoje už jsme procházeli sami, a vychutnávali si orientální atmosféru. Celý komplex byl postaven roku 1930, jeho prohlídka nám trvala skoro dvě hodiny. Sedáme do auta, pokračujeme wadím a nahoře, u polorozbořené obranné hlásky zastavujeme, opět fotíme. Je poledne, zastavujeme na oběd v zájezdní jídelně. Kuchyně je kout oddělený pultem, tam pobíhá několik kuchařů. Usedáme v jednom přístřešku, Sale objednává saltu, placky a vodu. Do vedlejšího přístřešku přichází pár domácích, ona v černém, pochopitelně, stahují stěnu, aby na ní nebylo vidět a mohla se najíst. Ale je značně zvědavá, skulinkou si nás prohlíží.

Po obědě odjíždíme do židovské vesnice, na skále je natěsnáno poměrně dost kamenných domů. U brány se nás ujímá asi dvanáctiletý chlapec, tak se necháváme provést. Podmínky k životu jsou tu pro nás nepředstavitelné. V polorozpadlých domech bydlí dole oslíci, slepice, nahoře pár rodin. Děti špinavé, otrhané, všude špína, zápach. Ale výhledy krásné. Dále nás čeká prohlídka Sálihovy mešity. To je nová, moderní, veliká a přepychová mešita, dokončená v roce 2008. Nedivím se, že na ní Samír těžce nadával. Ono by se těch šest milionů dolarů dalo opravdu investovat účelněji. Pro zajímavost, tahle mešita je v celém Jemenu jediná, kam smí nevěřící vstoupit.

Přijíždíme osmiproudovkou, na které se konají vojenské přehlídky, zajíždíme na velké parkoviště a já, Terka a Klárka jdeme do vchodu pro ženy. Áťa to má jednodušší, náš přístup je zastíněn dřevěnou zástavbou, za ní zouváme boty a přes bezpečnostní rám vstupujeme dovnitř. Hned se nás ujímá jedna vojanda, vyveze výtahem nahoru a předává mladé muslimce. Je velmi milá, dává nám nějaké materiály, jejich černý hábit a odcházíme do ženské části mešity. Mnoho žen tu není, ale všechny se na nás usmívají. Sedáme si dozadu k policím s koránem a začíná jeden a půl hodinová přednáška o islámu. Dobrá nalejvárna… Holčina je úplně v transu a snaží se nás zatáhnout do diskuse. Držíme se a trochu stroze a zdrženlivě odpovídáme. Přejeme si, aby byl konec. Konečně se zvedáme, můžeme si ji vyfotit a jdeme hlavním vchodem do mešity. Je to ohromný prostor, visí tu velikánské lustry, o kterých víme, že jsou z Čech. Při východu z mešity vidíme, jak se proti nám řítí Áťa, vypadá vystresovaně, skoro až nazlobeně. Dochází nám, že jsme se asi zdrželi déle, než bylo přiměřené, a tak na něj kývneme. Přehlédne nás jak cizí, tak zamáváme, ale přesto, že je ode nás metr, pořád jako by nás neviděl. Až když si Ola sundá burku z hlavy a promluví, tak zbystří. Pak spustí, kde že jsme takovou dobu a že už nás půl hodiny hledá a neví, co s námi je. Má pravdu. Byly jsme tam dlouho, a člověk si to ani neuvědomí. Jdeme ven, loučíme se s muslimkou a radostně jí vracíme hábity. Opouštíme mešitu, stmívá se tady dost rychle, a tak se vracíme na hotel až za tmy. Večer vyrážíme do staré Sana´a. Je tu krásně živo. Procházíme obchůdky a po chvíli zjišťujeme, že se nějak nemůžeme trefit k hotelu. Nakonec oslovujeme jednoho kluka, ten nás dovedl ke korytu řeky, a odtud již trefíme. Je 23.00 a my zalézáme do postelí.

12.10. Úterý

V noci dorazil Roman a je dost utahanej. Jdeme na snídani a v 8.20 odjíždíme. Na úvod navštěvujeme místní policejní stanici, kde musí Sale zařídit turistické permity, aby nás pustili z města. Po půlhodince odjíždíme, čekají nás horské vesničky severozápadně od Sana´a. První se jmenuje Thula. Vyrážíme do úzkých uliček a za chvíli už máme průvodce, Jemence, který nás provází zcela bez jakýchkoliv požadavků, a spousta dětí, ušmudlaných, ale krásných. Průvodce nám ukazuje dům imána, turecké symboly na domech, vodní nádrž… Ta slouží jako zásobárna užitkové vody, a opravdu, ženy jí tu nabírají. Město má bíle natřené hradby, nad nimi se tyčí pevnost. Vracíme se k autu, a před dvanáctou odjíždíme. Další vesnička je Hababa, je tu strašnej binec, vodní nádrž a spousta dětí. Odjíždíme do Zabatí, což je několik domků na ostrém hřebínku, kde žije už jen jeden domorodec, ten nám přichází odemknout. Dostává 500 YR, a my stoupáme na ten nejvyšší domek, odkud je nádherný rozhled po kraji.

Vracíme se k autu a odsud sjíždíme do kamenité náhorní planiny. Dojíždíme na útes Hosn Bokur. Sale schválně jede až na kraj útesu, má to v popisu a naježděné. A má radost, když vidí naše obavy. Ale pro nás to příjemný pocit není, protože přes kapotu je vidět údolí pod útesem, což je asi tak 300 výškových metrů.Výhled je jedinečný. Kocháme se, fotíme, a snažím si to zapsat do duše. Po půlhodině odjíždíme k dalšímu výhledu. Pláň, po které se vracíme, je kamenitá, a jeden ostrý kamen nám propíchnul pneumatiku. Meškele. Problém. Měníme tedy pneumatiku a už opatrně odjíždíme. V Kavkabanu skoukneme místní vodní nádrž, baráčky, pofotíme a přes Atoile přijíždíme v 17.00 do Mahwítu. Ubytováváme se v hotelu, na večeři jdeme do jídelny ve vedlejší ulici. Chvíli vypnou elektriku, ale místní jsou na to zvyklí, žhaví butanové lampy… Ještě krátká procházka uličkami, a jdeme spát. Další na zážitky náročný den skončil.

13.10. Středa

Ráno nakupujeme vody a odjíždíme z Mahvítu. Jedeme slabší čtvrthodinku, tady nás Sale vysazuje, a my půjdeme čtyřhodinový trek, na jehož konci nás zase naloží. Je po deváté hodině, sluníčko se činí, ale je to krása. Jdeme vlastně po vrstevnici, pod námi jsou na jednotlivých skalách nebo hřebíncích kamenné vesnice. Nějakou občas i projdeme. Je sice mlhový opar, ale jinak je to nádhera. Před jednou vesnicí je ve skále studna, od ní vedou trubky po svahu. Ke kohoutku chodí spousta zahalených žen s kanystry pro vodu, zvládají dvacet litrů na hlavě a dvě desítky v rukách. Pokračujeme, ráz krajiny se mění, začínají políčka, a prašnou cestou přicházíme do vesnice Al Garbi. Jedna velká skládka odpadků a kupa dětí, co chtějí „sura“. Na konci vesnice už čeká Sale s autem a odjíždíme směr Manaka. V jedné uličce městečka, kterou projíždíme, buší několik místních do bubínků, a další tančí, zbytek přihlíží. Sale zastavuje a my se vetřeme mezi přihlížející. Jen je obdivujeme, s jakou radostí a nasazením to zvládají. Vyzývají nás, abychom se přidali, ale odmítáme. Tanečníci dotancovali, a ani nevíme jak zatáhli do solo tance Áťu. Jeho variace na kozáčka, potom i s džambíjou, byla odměněna velikými ovacemi.

Lehce po poledni opouštíme Mahvít, a přesunujeme se směr Manaka. V jedné zatáčce nám Sale zastavuje na sura. Okolo jede auto, kterým jedou chlapi někam na svatbu. Mají píšťalu a bubínek, zastavují u nás, hrají z okna, Terka se Salem předvádí jemenský tanec, jeden z auta se k nim přidává. Jejich auto, zastavené uprostřed silnice, ostatním řidičům nevadí. Přesto, že je v zatáčce, v klidu ho objedou, zamávají a jedou dál. Tady se prostě tančí. Po chvíli opouštíme asfaltku a pokračujeme korytem řeky – Vádí Saraa. Voda tu protéká coby potůček, ale v době dešťů jí bude určitě hodně. Cesta je tu úzká, zaříznutá v korytě. Ve skále vidíme růst lahvovníky, sice malé vzrůstem, ale krásně kvetou. Po chvíli se voda ztrácí, zůstalo jen kamenité koryto. Přijíždíme k dalšímu wádí – údolí, ale tady už teče přímo řeka. Sale najede do brodu, uprostřed zastavuje, a že auto nejede dál. Meškele. Problém. Koukáme na Saleho, a ten nám s kamennou tváří říká, že musíme ven. Zouváme boty, je nám ho líto, že už zase autíčko zlobí, vystupujeme do vody. Pak se Sale rozchechtá a že je akorát potřeba auto umýt. Smějeme se i my a tu jeho škatuli polejváme vodou. Za brodem už začíná asfaltka, ta nás dlouhým stoupáním a serpentýnami vyvede na hřebínek pohoří, s cílem v městečku Manaka.

Jsme v pohoří Haráz, je tu o hodně chladněji než dole u brodu. Jedeme rovnou do hotelu, je pět hodin a rychle se stmívá. Večeře se podává ve velké společenské místnosti. Menu obvyklé, různé omáčky, masa, rýže, chlebové placky, končí to banány a sladkým koláčem. Pochutnali jsme si, přecpali se. Představuje se nám Mahmed, náš průvodce na další dva dny. Bude to veselý chlapík. Přichází hudebníci, krátce ladí, začínají hrát a dva muži tančí. Předvádí domorodé tance a do toho pískají. Potom nás tanečníci berou mezi sebe, turistky mohou, a my se snažíme šlapat ve stejném rytmu jako oni. Nejkrásnější je s jakou chutí a zápalem to vše dělají a to se na nás přenáší. Bavíme se náramně. Pak se hrají i hry. V pohodě a rozchechtaní odcházíme v jedenáct na pokoje a spát. Příjemný večer, bylo nám s nimi dobře.

14.10. Čtvrtek

Parádně vyspalí vstáváme v půl osmé, snídaně nemá chybu, a odjíždíme na trek. Sale nás odveze do Al Majgaru a že nám přiveze batohy tam, co budeme nocovat. Jdeme tedy nalehko. Vesnička je krásná, ale ta spousta dotěrných dětí. Rozdali jsme pár tužek, pár odznáčků a rychle odcházíme. Za vesnicí jsou políčka, domácí nám dávají stvol čiroku, a ukazují jak na něj. Je sladký a dobrý je i jeho plod. Poznáváme, jak vypadá kávovník, i ochutnáváme čerstvě utržené fazole. Domorodce těší náš zájem o všechno, Mahmed se směje a říká, že jsme jak ovce. Procházíme vesničky, obdivujeme domy. My ženy jsme pozvány do domu žen. Domek posazený do terénu, holé zdi, ušlapaná zem, jen rohože na spaní. Neútulné, opravdu chudé. Pokračujeme v cestě, a ve tři odpoledne jsme u velké vodní nádrže, kde piknikují domorodci. Muži na jednom konci hráze, ve stínu skály, žvýkají kát, ženy a děti pod přístřeškem na druhém. Od Mahmeda se dovídáme, že mají státní svátek – slaví odchod Britů z Jemenu. Škrabeme se na hřebínek a z něho pak vidíme cíl dnešní túry, malou vesnici. Začíná být dost zima a větrno. Mahmed volá mobilem Saleho, aby už vyjel, a my přicházíme na plácek, kde postavíme stany. Večer sedáme do kruhu, večeříme, pokuřujeme ze šíšy, chvíli hrajeme karty, pak skončíme u domina. My jsme to měli za dětskou skládanku, jenže Sale a Mahmed jsou v ní přeborníci.

15.10. Pátek

Noc byla hodně mizerná. Bivakovat v sedle, tam je vždycky průvan. Funěl silný vítr, skoro odnesl stan, a mlátilo to tak, že se opravdu moc spát nedalo. Vstáváme v půl osmé, balíme, snídáme, ale až po deváté hodině vyrážíme na další trek. Procházíme jednotlivé vesničky, začínáme tou, u které jsme spali. Ghabel – 9.45, odtud klesáme přes Lakamat Al – Dadi - 10.15, El Meikalk – 11,00, Azia – 12.45, Lakamata Solda – 13.20, Ašariga 14.00, vyškrábeme se na Jabel Sool, a pokračujeme výstupem k Beni Mora – 15.45. Cestou bereme vodu ze studně pod skalou, až končíme v Hobeiblu – 16.15. Máme toho docela dost.

Hobeibl je malé, nezvykle čisté městečko, nádherná bílá mešita. Tady sídlí odnož islámu, indická sekta, která navíc zakazuje kát a velice dbá na pořádek. Jednou do roka se sem sjíždí její vyznavači, letos tu údajně bylo na 40 tisíc lidí. Sice je tady pár udržovaných domů, ale čekali jsme víc. Chvilku posedíme u mešity, můžeme jen nenápadně fotit procházející věřící, dovnitř samozřejmě nemůžeme. Pak odcházíme na dnešní nocležiště – je to veliké parkoviště pro návštěvníky. Čekáme na Saleho, a rozhodujeme se, že ještě než postavíme stany, sjedeme do Manaky na večeři. Usedáme v místní jídelně, objednáváme stravu. Domácí to řeší s přehledem, přes to, že už je na ně dost hodin. Z jednoho krámku vedle nesou vajíčka a pití, odjinud grilovaná kuřata, bleskově upečou placky, k tomu fazole v jakési omáčce, no, je to parádní. Najedli jsme se všichni, a nebylo to drahé. Přesouváme se zpět na nocležiště, stavíme stany, sesedáme se u butanové lampy a zapalujeme vodnici. Učíme se hrát karty, jejich hru, je u toho spousta legrace při vysvětlování pravidel.

2. část povídání o Jemenu naleznete zde http://countrypic.com/cs/article/1259-rijnovy-pobyt-v-jemenu-cast-2.html