Antarktida, země ledu a dalšího kamení

Antarktida

Antarktida je pátý největší kontinent na světě s rozlohou přes 14 miliónů čtverečních kilometrů. Zároveň je nejstudenější krajinou na Zemi. 21.7.1983 naměřili v sovětské (ruské) stanici Vostok nejnižší přírodní teplotu na Zemi -89,2°C. Podle některých zdrojů je to až -89,6°C, ale zřejmě se jednalo o chybu při převodech stupňů Celsia na Farnheity a zpět mezi různými zpravodajskými agenturami. Sovětští polárníci měřili nepochybně ve stupních Celsia. Většinou jsou zimní (červencové) teploty v centrální Antarktidě vyšší. Od -40 do -70°C. V centrálních oblastech je vlivem stálé anticyklony bezmračná obloha a sucho. Jediné srážky tu tvoří navátý sníh postupně přeměněný v led. Oblast v jižní části Viktoriiny země se jmenuje Dry Walleys (Suchá údolí). Nepršelo tu prý asi 2 milióny let a některá vysoce slaná jezera tak nezamrzají ani v nejtužší zimě. Nejslanější jezero v Antarktidě a na celé Zemi je Don Juan.

Na poněkud teplejším pobřeží přibývá srážek a častých mlh. Na úzkém Antarktickém poloostrově spadne i 1000 mm srážek ročně. V teplém letním počasí teploty na pobřeží běžně přesahují 10°C. V Argentinské stanici Esperanza naměřili +14,6°C. Polární mrazy znásobují mimořádně silné větry. Antarktida je považována za největrnější kontinent. V červenci 1972 naměřili Francouzští polárníci uragán o rychlosti 320 km/h. Antarktidu rozdělujeme na východní část a západní část. Obě oblasti odděluje Transantarktické pohoří vedoucí přes jižní pól. Takže obě části Antarktidy leží zhruba na příslušné polokouli. Každého návštěvníka Antarktidy zaujme modrá barva všudypřítomných ledovců. Výrazně modré jsou i sebemenší trhliny v ledu, dokonce i lidská stopa. Modrost ledu není žádná specialita Antarktického ledovce, je to barva každého čistého ledu. Dne 20.8.2010, byla v puklině antarktického ledovce změřena i vůbec nejnižší přírodní teplota na Zemi -94,7ºC. Bylo to však satelitní měření za nestandardizovaných podmínek, takže rekord stanice Vostok stále zůstává platný.

Na přelomu roku 2008 a 2009 jsem navštívil západní pobřeží Antarktického poloostrova. Vyplul jsem na lodi z jihoamerického města Ushuaia. Drakeův průliv široký 950 km je největším průlivem na světě. Je to jedno z nejbouřlivějších moří. Námořníci nazývají zdejší západní větry „ječící šedesátky“. Během dvoudenní plavby byly vlny naštěstí jen 2-4 metrové, jak je v létě přece jen obvyklé. Nejsou však výjimkou ani vlny přes deset metrů. Plovoucí ledové kry na volném moři nebyly, v tu dobu jsou až za řetězem ostrovů u pobřeží Antarktidy. Zejména v Gerlachově a Lemairově průlivu. Přes moře nás doprovázela hejna buřňáků antarktických (Thalassoica antarctica) a buřňáků černobílých (Daption capense), často také nazývaných buřňák kapský.

Erbovním zvířetem Antarktidy jsou roztomilí tučňáci (Sphenisciformes). Většinu života tráví ve vodě, kde loví drobné ryby, hlavonožce a kril. Tak nazýváme drobné mořské korýše, jejichž hejna živí většinu polárních tvorů. Svrchní konturové peří tučňáků připomíná pletenou tkaninu. O jeho nepromokavost pečují pravidelným roztíráním mazu z kostrčové žlázy. Pod ním ještě mají jemné prachové peří. Před chladem chrání tučňáky také tlustá vrstva tuku, podle které získaly své jméno. Tělesná teplota tučňáků je 38°C. Univerzální zbarvení je bílé břicho a černý hřbet. Díky tomu jsou pod vodou téměř neviditelní, seshora i zezdola. Podobně maskovaní jsou i další tvorové lovící v osvětlených vrstvách moře. Na chladné zemi černý hřbet tučňáků navíc lépe pohlcuje světlo a teplo ze slunce. Všech 17 druhů žije pouze na jižní polokouli, kromě zoologických zahrad a části ostrovů kolem rovníku. V samotné Antarktidě žije 8 druhů tučňáků, v celkovém počtu 7,5 miliónů kusů.

Nejčastěji jsem viděl tučňáka oslího (Pygoscelis papua), nazývaného tučňák gentú. Je to nejrychlejší tučňák, dokáže plavat rychlostí až 24 km/h. Skupiny tučňáků loví koordinovaně. Když se všichni nasytí, tak společně vyrazí ke svým hnízdům. Ta mohou být desítky metrů nad mořem, na každé přístupné skále, kde sníh roztaje do poloviny prosince. Nakladená vejce i vylíhlá mláďata musí být v teple a suchu. Proto si tučňáci staví vysoká okrouhlá hnízda z kamínků, bláta a řas. Kamínků vhodné velikosti a tvaru je nedostatek, proto je stále kradou ze sousedních hnízd. Pokud je ukradených kamínků moc, tak se hnízdo sesype a mláďata zahynou. Doba sezení na vejcích je okolo 5–6 týdnů. V okolí hnízd je většinou vlhko, často potoky a jezírka tajícího sněhu nebo deště. Tučňáci se pohybují ve skupinách asi 5 až 10 jedinců. Do moře vyrážejí v plné sestavě, ale zpět se mohou vracet i osamoceni, to když se sami nasytí a nechtějí nahánět ryby dalším kamarádům. Protože jeden z páru musí být na hnízdě, bývají tyto skupiny dvojnásobné. Na jednom hnízdišti bývá hnízd víc, až desetitisíce. Vlastní obrana hnízd je výhradní záležitostí páru, pouze speciální „školky“ pro odrostlejší mláďata jsou hájené kolektivně. Tučňáci oslí dospívají 14 týdnů.

Nejmenším antarktickým druhem je půlmetrový tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae). Přímo v Antarktidě je to zároveň nejpočetnější druh tučňáků, odhadem asi 2,5 miliónů hnízdících párů. Je nazýván tučňák adélinin podle manželky francouzského mořeplavce Dumonta d´Urvillle, který pronikl roku 1837 podél Antarktického poloostrova na jih. Tučňáci kroužkoví jsou známi tím, že rádi vyskakují z vody, při plavání i na ledové kry, pod kterými žije jejich potrava. Tzv. „ledovcový kril“ odborně nazývaný Euphausia crystallorophias tvoří 80% stravy tučňáka kroužkového. Tento kril žije na spodní straně celoročně zamrzlého moře. Kvůli němu v Antarktidě přezimují asi 600 km od pobřeží, kam až sahá zimní zalednění. Běžný kryl plovoucí v moři je tvořen krunýřovkami Euphausia superba. Tam kde je moře méně bohaté na živiny je kril nahrazován buchankami (Thaliacea) a salpami (Copepoda). Salpy vytvářejí kolonie ve tvaru úzkých „provazů“ z jejich těl.

Kril a podobná „plovoucí drobotina“ tvoří i většinu stravy tuleně krabožravého (Lobodon carcinophagus). Až 2,7 metru dlouhý tuleň je nejrozšířenějším tuleněm na světě, odhady jeho počtu se pohybují v desítkách miliónů kusů. Je to více než všichni ostatní tuleni dohromady. Na souši jsou poměrně hbití. Zmrzlé mumie se našly až 50 km od moře. Tuleň krabožravý kraby nežere. Chybné označení pochází z neobvyklého tvaru zubů. Jsou to jakési stupňovité trojúhelníky, které do sebe přesně zapadají. Biologové si mysleli, že je to na drcení krabího krunýře, ve skutečnosti jsou k filtrování krilu. Nejsou tvořené keratinovou rohovinou jako kostice velryb, ale jsou to skutečné savčí zuby. Je zajímavé, že tyto zuby má i jeho častý predátor, tuleň leopardí. Tuleň krabožravý má tyto zuby po celém obvodu tlamy, proto jeho obličej trochu připomíná prasečí. Vzhledově připomíná tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) ohromného hada ležícího na ledové kře. Odpočinek na vysokých plujících krách je častý charakterový rys tohoto dravce. Když se přiblíží lidé, tak si je zvědavě prohlíží. Je to jediný antarktický živočich, který prokazatelně zabil člověka. 22. července 2003 zaútočil na britskou polárnici Kirsty Brown během výzkumného ponoru.

Celkově je na Antarktidě chladno, ale právě změny v této extrémní končině slouží k přehlednému sledování změn globální teploty. Na základě svého krátkodobého měření si netroufám dělat žádné prognózy jest-li celosvětová teplota vzrůstá, ale nemám důvod nevěřit tamním odborníkům, kteří jsou vesměs zastánci existence tohoto jevu. Přinejmenším je pravda, že moře kolem Antarktidy trvale rozmrzají. Kapitán James Cook se nestal objevitelem pevné země prostě proto, že dnes volné moře bylo zcela zamrzlé. Ve Fort Lockroy dnes běžně kotví malé plachetní lodě. Vzrůstající počet návštěvníků může ohrozit tento unikátní ekosystém, izolovaný desítky miliónů let od okolního světa ledovými vodami Antarktického Cirkumpolárního proudu. Množství a rozmanitost viditelných organismů mimo moře tu není příliš veliká, ale možná proto můžeme říct, že pokud nejsme schopní ochránit přírodu ani v pusté Antarktidě, nebudeme toho schopni asi nikde na světě.