Palírna araku, pes na česneku a modrá pláž

Z Moni, přes Ende do Bajawy 

Daleko hůře, dopadlo hlavní město ostrova Maumere, které zemětřesení, a následné tsunami, takřka srovnalo se zemí. K oblíbeným cílům turistů, patří okolní vesnice Nanga, Bena i další. Zajímavé jsou nejen domy místních, které mají doškové střechy, ale i hroby, přímo vedle domů, které jsou pestrobarevně okachlíkované.

Dříve než jsme Ende opustili, museli jsme ochutnat místní arak, který tady pálí doslova každá rodina. Vyrábí se ze tří druhů palem. Připravený tekutý základ se destiluje nejméně třikrát ve velmi primitivních destilačních zařízeních. Chladící část destilátu tvoří dutá bambusová roura dlouhá šest metrů, z jehož konce vytéká tento zázračný destilát. Kvalita se kontroluje zapálením, a pokud hoří barvou jimi vyřčenou, zázračná tekutina je pitná. Slovo metylalkohol je všem cizí, stejně jako nějaká státní kontrola či zákon o zákazu pálení.

Po skvělé osvěžující koupeli, v teplém moři, které zde má černou pláž, vyrážíme ještě na oběd. Osobně bych volil warung, což je stánek s jídlem nebo pouliční jídelna. Jenže ne všichni souhlasí.

Místo kuřecího masa se ládovali psem

Přestože konzumace psího masa není běžná součást našeho jídelníčku v zemích Asie, má svoji tradici. Místní speciality, kterých zde není zrovna poskrovnu, si můžete dopřát moke - víno připomínající denaturovaný líh, bajawský arak, pálený z rýže, nebo psí maso v koksovém mléce, dušené v psí krvi. Tak proč to neochutnat.

Psí pochoutky tady připravují zásadně ze svého chovu a v jídelníčku nabízí nejen dušené a grilované maso, ale také klobásky. Malí a středně velcí psi se vám zde pletou pod nohama jak ve warungu tak domácím po celém obydlí, ale též v kuchyni, kde jsem se byl podívat.  Ač mi to bylo odporné, moji spolucestovatelé Karel a Petr si pochutnávali na dušeném chlupáčci s rýži. Maso dle nich bylo hodně kořeněné, kde převládal nejen česnek a čili papričky, ale i bobkový list a oříšky kešu. Je pravdou, že na cestách člověk někdy něco „slupne“ aniž ví co.

Modrá kamenitá pláž

Nedaleko města se nachází světová vzácnost v podobě modré kamenité pláže, kterou jinde na planetě nenajdete. Pastelově modré kameny vyplavuje moře na černý písek. Podél cesty leží haldy tohoto kamení, které se vyváží na Lombok, Jávu i Bali, kde se z tohoto zázraku přírody dláždí chodníky, obkládají bazény nebo i podlahy hotelů. Ty lepší „kousky“, začali místní vyvážet i do Austrálie a Ameriky, kde se brousí a dodávají se do šperků.

Projíždíme hory, které jsou neustále v mlze. Teplota v horách prudce klesla o téměř deset dílků. Mlha je tak hustá, že řidič v autě stojí. Polovinu těla má ven z okna, aby viděl lépe na cestu. Nic příjemného to není. Naštěstí tento úsek cesty není dlouhý, ale sotva mlha zmizela, řidič zase bubnuje na volant v rytmu hudby znějící z rádia. Kromě Petra a Karla, kteří se ládovali zmiňovaným masem ze psa, máme všichni hlad. Zastavujeme u stánku s ovocem a kromě ananasu, papáji, červených banánů, které jsou nejlepší ze všech možných druhů rostoucích banánů, si pochutnáváme na ovoci, kterému místní říkají jambo air. Chutí se dá přirovnat k našim ředkvičkám, ale jsou více šťavnaté a mnohem větší.

Horské město Bajawa, leží více jak tisíc metrů nad mořem. Nejblíže k městu je aktivní vulkán Inerie v jehož okolí žije více jak padesát tisíc obyvatel. Oblast se jmenuje Ngada a v každé vesnici se hovoří odlišným jazykem. Jiný jazyk lidé neznají a nedomluvíte se tady, byť umíte indonésky.

Retung je čisté horské město. Trh v centru přetékal jak kvalitním ovocem, tak zeleninou, kávou i tabákem. Dones praktikovaný starý rituál olíznutí země, když tady dorazíte, aby duchové věděli, že jste dojeli, jsme vynechali. Řidič nám doporučil velmi hezký penzion. K našemu překvapení se o jeho chod staraly jeptišky. Na Floresu jsme třetí den a každý z nich byl naplněn nějakým dobrodružstvím. K tomu největšímu, patří nedostatek benzínu, ale řidič nás uklidňuje slovy: „Na pár kilometrů máme a do rána snad nějaký přivezou.“