Vycházející slunce nad Borobodurem

Je čas vstávat, je čas vstávat. A stále dokola mě budilo nastavené buzení v mobilu. Hrůza. Tři hodiny ráno a vstávat na dovolené! Jenže pokud nejste v těsné blískosti tohoto největšího buddhistického chrámu světa a chcete vidět ranní východ a také okolní tři sopky, kterým vévodí dýmající Merapi, neodoláte a z postele se vydáte vstříc podívané. Ta se zdaří jedné skupince z deseti, které tady léta vodím. 

"Potěšil" nás, kteří ještě "dospáváme" v autě, náš průvodce. Za dobu svých pobytů po exotických ostrovech Indonésie vždy při mě stáli všichni zdejší svatí. Snad budou vstřícní i dnes. U pokladny dostáváme malé baterky. A proč ne, je stále tma jako v pytli a baterku nám nechali jako suvenýr. Zdoláváme nespočet schodů na věhlasný chrám a při pohledu na hodinky vidím, že je před pátou ráno a tady je můj "úlovek".