Strašné - Pán nebes, Kouřící jaguár, Rozcuchaná hlava

Směrem na sever Salvadoru leží druhá nejmenší země střední Ameriky Honduras.

Ten se na rozdíl od El Salvadoru, „dotýká“ i Karibiku. Je škoda, že ostrovy které v tomto teplém moři patří Hondurasu, jsou turisty navštěvovány stále více, než mayské památky v centru Copánu na které se dost zapomíná.

Pokud zavítáte do zdejšího parku, tak vás nejdříve zaujmou nádherně vybarvení papoušci Ara arakanga (macao). Vypasená, téměř tři čtvrtě metrová délka papouška je zbarvená červeno žlutě modrým peřím, a  aby, vypadali ještě honosněji, tak mají veliký zobák.

Po projití tropickým lesem se před vámi najednou objeví veliká louka s krásně střiženým trávníkem a na ní skvostné pyramidy, hieroglyfická schodiště, rozmanité sochy a další mayské monumenty, které utvrzují, že tady kdysi stálo nádherné město. Tady na vás opravdu dýchne starověk.

Od průvodce se dozvíte, že mayové, byli nejen astronomové, matematici, ale i sportovci. Nachází se zde stadión, pro míčové hry s hřištěm o parametrech 26 x 7 metrů. Posvátný rituál, nebo hra se tehdy hrála pouze rameny, lokty a boky. Hráči nesměli dopustit, aby míč spadl na zem. Rituál, končil popravou pýoražench. Ti byli obětování bohům.

Mayové, měli tyto způsoby obětování dobře promyšlené. K jedním z takových, byly, třeba „boží soudy“, a byla to skvěle sehraná show. K nejčastějším, patřilo vyrvávání srdce.

To prováděli kněží. Na modro zmalovaná oběť, byla položena nahá na veliký balvan a kněží, mu vrazil pazourkový nůž pod srdce. Rukou mu pak vyrval ještě tlukoucí srdce z těla ven, které předal vyššímu knězi. Ten krví potřel obraz božstva, kterému byla oběť přinášena. Balvan je k vidění na louce dodnes. Obětních rituálů bylo mnoho. 

Hlavní panovník se jmenoval Pán nebes, další Kouřící jaguár, Král Rozcuchaná hlava, nebo Osmnáct králíků. Jeho jméno, bylo jen těžko vyslovitelné – Uaxaaclahun Ubak Káwí, jako i dalších, králů dynastie. Strašné, co?

Ženy, které chtěly mít děti - prosily pomocí motliteb a darů boha. Jeho soška se ukládala pod lůžko chtěné rodičky. Novorozené děti „dostávaly krásu“, v podobě deformace hlavičky, šilhavosti, propichováním rtů, uší, nosní přepážky i brady. To byl největší projev matčiny lásky.

Celou tu krásu, aby vydržela co nejdéle, si tady proti povětrnostním vlivům chrání igelitovými plachtami, které vypínají tlustá lana, takže focení je dosti složité.

Copánští vládcové, chodí brzo spát. Areál se zavírá v pět odpoledne.

Nádherná prohlídka končí opět u pestrobarevných papoušků, které na noc zavírají do klecí.

Opouštíme Copán město, které kdysi neslo jméno Santa Rosa de Copán, ale to bylo dávno.

Jsem rád, že ničivý hurikán Mitch v roce 1998, který byl označen nejvyšší kategorií pět, zanechal pyramidy ve stavu jakém, kdysi byly.

Je to nádhera být v zemi, kde mačety jsou šperky mužů a sopky vám připadají jako indiánek zakoupený od nejlepšího cukráře s ukousnutou špičkou.

 Ženy a nejen ony milují v Karibiku salsu a právě před odjezdem vidím v kadeřnictví, mladičkou dívčinu, jak se vlní a tančí salsu. Její boky se ladně pohybovaly, když mě uviděla, usmála se a vesele skotačila dále. Všichni se tady usmívají, jsou veselí a přitom mají život velmi těžký.