Kohoutí zápasy na Bali

Na jedné straně polokoule se řadí k oblíbeným kratochvílím víkendových podvečerů. Na druhé, třeba v Indonésii, je vláda zakázala na přelomu roku 1980. Ať tak, či tak, lidé milují adrenalin, odreagování a je jim jedno, zda jde o sport v pravém slova smyslu. Někdy se k této zábavě hodí i zvířata, která mezi sebou bojují o svůj život a zápasy jsou doprovázeny krví, kňučením, kokrháním, křikem a opět krví. Při pobytu v Bedugulské oblasti u jezera Batur, na Bali jsem pozvání na boje opeřenců na život a na smrt, nenechal ujít. Zda je to něco výjimečného, nesmyslného a krutého, zatím posoudit nemůžu.

Jediné co vím je, že k takovýmto soubojům neodmyslitelně patří sázky. Místo soubojů, jsem hledat nemusel, jelikož k němu mířili domorodci i s kohouty. Prostranství je dosti veliké a lidí je tady jako o pouti, včetně občerstvení. Sleduji, jak majitelé své opeřence drží jemně za obě nohy jednou rukou a druhou, jej stále hladí. Jelikož dopředu není jasné, kdo s kým bude zápolit, na řadu přichází „potěžkání“, aby soupeřící, byli přibližně stejné váhy. Druhým neodmyslitelným „aktem“, je oklování se navzájem. Kohouti, se tak vydráždí a nabudí k zápasu. Na řadu přichází, nezbytné připevnění bodců na pařát, ostré jako břitva. Jeden z mužů - zřejmě arbitr - mezitím na prašnou zem, vyznačuje klackem arénu, která má dle mého odhadu šest krát pět metrů. Uprostřed je vyznačen malý čtverec a nedaleko dvě čáry, kde se proti sobě staví majitelé se svými domnělými šampiony. Vše je připraveno a dochází k uzavírání sázek na vítěze. Vždy se mezi sebou dohadují dva domorodci, kteří kouří jednu cigaretu za druhou, o jakou výši částky jde a na kterého opeřence, nevím. Souboj „bílého s barevným“ začíná. Kohouti jsou „vypuštěni“ z rukou svých pánů.

Po zdánlivém klidu a vyčkávání, vráží do sebe nejdříve těly a hned poté přichází na řadu klování zobáky. Všichni v pokleku kolem bouří, křičí, jeden přes druhého a fandí svému favoritu, jako o život. Po minutě barevný kohout jde k zemi. Mrtvý není a zápas zdaleka nekončí ! Majitelé si berou kohouty z arény, kterou pokrylo vypadané peřím. Rozhodčí bere do rukou proutěný koš a míří ke středu bojiště. Po chvíli už jsou kohouti pod košem a znova začíná nelítostný souboj. Konec. Neuběhlo ani půl minuty a převážná většina přítomných je zklamaná! Vítězí barevný kohout, který byl mým favoritem také a svému majiteli se vítězstvím odvděčil měrou vrchovatou. Protivníkovi zasadil tři silné rány zobákem do temene hlavy a ten, padá k zemi a umírá. Je po všem a zápas končí. Majitel poraženého kohouta, nechává vykrvácet a „poputuje“, na pekáč a k snědku. Krvavá aréna se uklízí, na pořadu, bude další „mač.“ Sázející si vyplácí dohodnutou sázku a totéž oba majitelé, soupeřících opeřenců. „Obohacen“ o zážitek, který v Evropě neuvidím, opouštím zápasiště a podivuhodný hazard, na který se nezapomíná. Jak jsem se také dozvěděl, hlavní, myšlenkou soubojů je bývalý starověký rituál vyhánění zlých duchů prolitím krve Tabuh Rah.