Bohoslužby v kostelích Rantepao

Tuto víru, známou jako aluk, uznala Indonéská vláda, jako Aluk to dolo – „Cesta z předků.“ Na neděli jsem se obzvláště těšil. Ráno jsem vstával mezi prvními a vždy se vydával do ulic zachytit do fotoaparátu něco navíc, případně to, co v jinou dobu nemáte šanci vyfotit. Už krátce po šesté hodině ráno se největším městem regionu procházely nastrojené ženy s biblí pod paží a kráčeli na nedělní bohoslužbu. Kostelů je tady opravdu dost a stačilo jen si vybrat, který z nich se stane našim případným „útokem.“ Při zpáteční cestě z dalšího dopoledního výletu, jsme zastavili na předměstí u jednoho z nich. Před kostelem si hrály malé děti a opodál stály zase skupinky mladých dívek a chlapců, kteří po sobě házeli milostné pohledy.

Vstupujeme do kostela, kde probíhá bohoslužba. Ihned, jak nás pan farář uviděl, mši přerušil a zval nás k jejímu poslechu. Kostel byl slušně zaplněn a po farářových slovech, nám místní začali podávat své židle, abychom měli co nejlepší pohodlí. Nám nezbylo nic jiného, než si část mše vyslechnout. Na přední stěnu byla promítána videoprojekce a všichni přítomní věřící se spíše otáčeli po nás, než aby sledovali průběh bohoslužby. Vnitřní vybavení kostela bylo o mnoho prostší, než jsme zvyklí u nás. Zato vánoční stromek a ozdoby, tam měli, jako i v místních jídelnách či obchodech, ještě nyní. Důvod je prostý, dětem se vánoční výzdoba líbí, tak proč jim tuto radost kazit. Po ujetí pár kilometrů si nenecháváme ujít podívat se do dalšího svatostánku. Mše už dávno skončila, zato v malých hloučcích tu posedávaly děti na lavicích a ženy jim četly z bible. Když jsme vešli dovnitř, děti ožily a bylo po čtení. Hudební nástroje na stupni v přední části kostela, jako kytara, basa, bicí, mikrofony, různé klávesové nástroje, reproduktory, dávaly tušit, že průběh bohoslužeb tady bývá hodně odlišný od našich a bude určitě zajímavý. Dětem jsme rozdali pár sladkostí a na rozloučenou pořídili i pár fotek, na kterých je vidět jaký že jsme tam způsobili naší přítomnosti rozruch.