U torajských domorodců v horách

Cesta do hor z města Makale, kde jsme měli sraz, nebyla asfaltová, natož vydlážděná. Po nočním dešti doslova hrůzostrašná. Stálé stoupání, bahnitý terén, nás nutil vystoupit z auta a buď ho pomoci tlačit, nebo jít i dosti daleko po svých. Konečně cíl? Ne, ještě deset minut chůze a budeme „doma“ říkal náš hostitel. Okolní krajina byla jedno rýžové pole vedle druhého a také rodinných hrobek, které tu staví pro své blízké, po odchodu na onen svět. Když jsem se zeptal, proč zemřelé nechovají, jako u nás, odpověď byla: „To nejde, kde bychom, pak sadili rýži. Pozůstalé „ukládáme“ do hrobek. Buď jsou zabalení do látky, nebo uloženi do rakve. Toto místo, je pro ně tím nejlepším odpočinkem.“ Po přivítání se čtyřmi dětmi, manželkou začala příprava večeře. Slova, že večeři budu pomáhat dělat také, se naplnila. V obrovské míse jsem nejdříve míchal nakrájenou zeleninu, nebo spíš vše co jsme viděli růst kolem, při cestě do hor. Čtyřem vybraným kuřatům jsem, pomáhal uříznout hlavu od těla, ale další očistu jsem zavrhl. Kuřata se nasekala na drobné kusy, smíchala se zeleninovou směsí a dál jsme to „nacpali“ do připravených půl metrů dlouhých dutých bambusových tyčí. Vše se peklo nad ohněm a tu dobrotu, jsme nakonec večeřeli s rýži a zapíjeli palmovým vínem.

Šok nastal s hady. V kbelíku nám poté ukázal, co budeme snídat. Hadů Eel, tam bylo snad deset. Byli to úhoři. Jen barva byla písková a chytit do ruky nešli. Tito tvorové žijí společně s „červenými rybkami“, v rýžových polích a po sklizni rýže to je nejlepší pochutina místních. Blížila se půlnoc a já sledoval „zábavu“ malých dětí a maminky. Seděly na zemi (a jak jinak), kolem sebe hračky, papíry a věci od nás. Pláč? Křik? To asi neznají. Jen ten nejstarší seděl vedle mě a stále se mě držel. Byl rád, že se může dotýkat někoho, kdo žije zcela jinde od nich. Večerku jsme si posunuli a chtě nechtě, na žádost hostitelů, zazpívali pár našich písniček, kde se hlavně zaskvěla Bára. Zpívala písně, z mládí které prožila na východě Slovenska. Ráno jsem dělal, že hlad nemám a moc se mi do pečených hadů jít nechtělo, ale jak jsem viděl ostatní, jak se olizují, tak proč ne. Masa tam moc nebylo, ale dalo se to. Chuť byla výtečná a po okousání zůstaly jen kostičky páteře. Oč byla výborná snídaně, kde jsme také pojídali torajské koláče, o to byla horší noc. Můj společník po večeři a víně tak chrápal, že ve tři ráno jsem změnil, stejně tvrdou postel za tvrdou židli na verandě. Místní kohouti už v tu dobu dávali o sebe hlasitě vědět a divoké kočky (těch tam je spousty), naháněly spící slepice, které nocovaly a nocují tady na stromech. Kokrhání, řev slepic mi „pomohly“ dočkat se rána. Byla to noc a zážitek prožitý, daleko od domova, který se mi tady nemůže jen těžko přihodit. Po snídani, jsme se dozvěděli, že nás ve škole čekají děti, které jsme viděli v Kete Kesu a také ředitel. Bahnitá cesta, plná kaluží, i díky stálé zdejší vlhkosti se přes noc nezměnila, a příroda nad námi zase zvítězila. Přestože jsme se opozdili, školu jsme navštívili a udělali si tak obrázek, v jakých podmínkách se tamní mládež připravuje do života.