Příběhy z cest po Šrí Lance

Šrí Lanka - Ostrov sladký jako "láska"

A já dodám, že je sladký jako láska. Každý si tu přijde na své a najde si své místo. Nudit se zde nebudou milovníci přírody, památek a ani ti kteří chtějí prožít pohodovou dovolenou na bělostných plážích plných palem a teplým oceánem. Jedním z důvodů mé první cesty na ostrov Cejlon, na kterém se nachází Demokratická socialistická republika Šrí Lanka, jenže dle našeho Ministerstva zahraničních věcí a Pravidel českého pravopisu to je Srí Lanka, bylo především pokusit se najít v rybářské vesničce Wadduwě, dívenku kterou jsem viděl na fotografii v Turistickém průvodci od Nakladatelství Jota i na internetu. Druhým cílem pak podniknout cestu za původními obyvateli tohoto ostrova Veddy což v sinhálštině znamená „zaostalý“. Tito „lesní lidé“ žijí na území národního parku Maduru Oya.

Nejznámější vesnicí jsou Kotabakinni („Králova vesnice“) a Dambana. Přestože nad těmito lidmi visí velký otazník jejich náboženství, kultura a celý jejich minulý i současný způsob života je pro Evropana zcela nepochopitelný. Dozvíte se o jejich dávných zvycích i obřadu kiri-koraha o věštění nebo co je mässa. Tito lidé s lukem, šípem a sekyrou na rameni se stále živí lovem zvířat, dary lesa a chovem domácí zvěře. Cukr nahrazují medem divokých včel. Lákadel a takřka povinných cílů má tento pohádkový ostrov nespočet, jenže ty za jednu návštěvu nelze stihnout i přesto, že je rozlohou totožný s naší republikou a má i ve svém znaku lva stejně jako my. Když mi má nejmladší dcera Silvie před první odletem řekla, že Srí Lanka je překrásná země, vonící exotikou a přestože je od nás vzdálená téměř 8 000 kilometrů tvá touha se tam opět vrátit bude neodolatelná. Netušil jsem, že její slova se naplní bezezbytku. Dnes již můžu napsat, že jsem jej navštívil třikráte a o své zážitky, se budu snažit s vámi podělit. Nebudou to výhradně cestopisy, ale reportáže a postřehy z pobytu.

Z Evropy na Šrí Lanku

Když jsem poprvé odlétal na ostrov Cejlon, kde leží Šrí Lanka, v zavazadle nemohla chybět mapa, kvalitní průvodce i plán na celých patnáct dnů pobytu a několik fotek malé dívenky z rybářské vesničky v červených šatech, kterou jsem chtěl na ostrově bezpodmínečně najít i přesto, že jsem nevěděl, zda ničivé tsunami přežila. Zajímali mě i první obyvatelé ostrova Veddové. Poměrně snadné bylo zjistit, kde je hledat. Horší už, dozvědět se o nich více. Nápad přišel čtrnáct dnů před odletem a času bylo málo. Jelikož mě lákalo vidět jejich způsob života tradice i zvyky, bylo rozhodnuto, za Veddy se prostě pojede i s minimem informací. Na letišti v Kolombu mě ovanul tropický vzduch a po vyřízení formalit, výměně peněz jsem se vydal na cestu do Wadduwy. Na hotel, který byl základnou pro cestování a hlavním bodem k hledání dívenky jsem dorazil po třech hodinách jízdy autobusem a vlakem. Nezbytná sprcha a hurá na pláž i teplého oceánu. Hned odpoledne jsem vyrazil s fotkou a šel jí hledat. Prvním komu jsem fotku ukázal a oslovil, byl „tuktukář“ před hotelem. Zakroutil hlavou a bylo mi jasné, že jí nezná. Najednou kolem mě bylo snad deset místních, ale ani jeden mi kladnou odpověď nedal. Cestou podél tratě jsem došel k místnímu vlakovému nádraží a viděl dva osobní vlaky jedoucí z Kolomba směrem na jih.

Byly nacpané k prasknutí. Lidé stáli i na schůdcích vagónu a z každého okna jich vyhlíželo nejméně šest. Prošel jsem okolo nádraží a vydal se k hlavní silnici. Provoz jaký tady je od božího rána do pozdního večera se musí vidět. Na cestě vidíte kde co či spíše co má kola a jede. Každému kolemjdoucímu jsem fotku, ukázal jenže bez efektu. Štvalo mě to a říkám si, taková smůla hned na začátku je lepší než kdyby byla na konci před odletem. Vrátil jsem se na hotel, kde již také dorazili mí tři spolucestovatelé, kteří letěli z Prahy a ne jako já z Vídně. Pro pořádek je představím podle abecedy. Bára, Eva a Karel, tak se jmenují. Večer se oslavil šťastný přílet k rovníku a spát se šlo brzo. Časový posun čtyři a půl hodiny i zdejší klima má na lidský organismus značný vliv a na každém z nás se „podepsal“ jinak. Přesto že jsem byl dosti unavený, můj spánek klidný nebyl.

Probouzíme se do prvního krásného rána a společně vyrážíme do nedaleké Kalutary. Naše domluva, že pojedeme vlakem případně autobusem, vzala za své ihned před hotelem. Eva s Bárou sedí v jednom ze dvou tuk-tuků, které tam stály. Jak je libo říkám si a společně s Karlem usedáme do druhého vozítka. Pro vás kdo neznáte tuk-tuk jen uvedu, že je to hadrová motorka která má tři kola a je to takové „přibližovalo“ vhodné ke kratším vzdálenostem. Jízda na hlavní silnici šla a pak se děly věci. Oba mladíci se předváděli komu, že to jede rychleji, troubili na každého známého a nám se v tom přeplněném provozu potilo čelo. Klid na duši nám nepřidalo ani kratičké zastavení, aby se nás náš „šofér“ zeptal: „vyhovuje vám mnou zvolená rychlost“? Na jeho bláznivý dotaz jsme pokývli hlavou a jelo se dál. V Kalutaře se ještě před pár lety čile obchodovalo s kořením.

Za řekou Kalu Ganga - Černá řeka, je veliká nepřehlédnutelná dágoba Gangatilaka Vihara a hned při cestě taková malá kasička, kde řidiči zastaví, pomodlí se a pro šťastný návrat do ní vhodí pár drobných. Jak se později ukázalo, takovýchto kasiček je po ostrově rozeseto požehnaně. Sehnat auto k výletům za poznáním ostrovních krás se nám nepodařilo. Teprve až odpoledne přiběhla rozradostněná Bára se zprávou, že auto domluvila. Fajn říkám si a jdu to ověřit. V recepční hale mi mladý vysoký muž sděluje cenu. Kolik jsme byli ochotni investovat, mi bylo jasné, ale to kolik si řekl on, mi vloudilo úsměv na tvář. Smlouvání je rituál, který potřebuje takt, klid i smysl pro humor. Toho máš hochu dost, říkám si a vím, že je to váš národní sport. Vím, že jsme pro tebe zdroj příjmu jenže ty zase pochop, že my chceme tu cenu ponížit ke spokojenosti nás obou. A jak smlouvání dopadlo se dozvíte příštím příspěvku.