Ostrov Cejlon jsem poprvé navštívil v roce 2009. Bylo to čtyři roky a měsíc po hrůzostrašném tsunami, kdy na Šrí Lance přišlo o život 30 000 tisíc lidí. Před odletem jsem si stanovil cíl, proč na tento ostrov vlastně jedu.
Úkol zněl. „Ve městě Wadduwa, se pokusíš v rybářské vesničce najít dívenku v červených šatech, s copem přes záda, jak vyhlíží návrat rybářů“. Fotku jsem měl, a ne jednu. Byla na internetu i v tištěném průvodci o Cejlonu. Najít holčičku v malé rybářské vesničce ve Wadduwě, to přeci nebude žádný problém. Jenže, byl! Dále si můžete přečíst můj příběh, i jak vše dopadlo, na pokračování.
Už jsem ve Wadduwě týden. Den co den jí hledám a ptám se snad každého. A stále se mi nedaří. Lidé kroutí hlavou, na znamení, že jí neznají. Ne, že bych se nesnažil, ale hledat jí tady a u nás to se nedá srovnat. Většina obyvatelstva je zde koncentrována do měst, vesnic, či sídel, která jsou spojena v jeden celek a z tohoto důvodu je to hrozně obtížné a složité. Navíc nevím, zda onu strašnou katastrofu před čtyřmi lety přežila a její tělíčko není v počtu obětí, které vystoupaly do stovek tisíc. Při pohledu na její fotku, kde se zasněnýma očima dívá do dálky a vy doslova v jejích očích vidíte odrážející se obzor moře se zapadajícím sluncem, tak vás mrazí. Podívejte se na ní. Podívejte se na ní znova, tak jako já ! Fotka je uložena ve fotogalerii. Prozatím jsem zjistil od místních lidí, že zřejmě žije, protože ve Wadduwě při tsunami nikdo nezahynul. Hrozivá vlna tady přišla na čtyřikrát a až ta poslední byla největší. Díky tomu se lidem v rybářské vesničce podařilo utéct do bezpečí a své životy si zachránit i přesto, že jim všechen majetek odneslo moře. Na to, abych jí našel, mi už zbývá strašně málo času. Probouzím se do pondělního rána, venku je pod mrakem a sedmadvacet stupňů. Dopoledne navštěvujeme v Bentototě, ruční brusírnu drahokamů, kde v malých dílnách zruční a trpěliví chlapíci opracovávají drahokamy. Na zdi visí portrét britské královny, jejíž korunu zdobí safír „Blue Blue“. Navštěvujeme i pohádkově působící prodejnu. Je to nádherná pastva pro oči. Odpoledne nasedáme, do dvou tuk – tuků a vyjíždíme k jednomu z posledních „pokusů“ najití dívenku. Jedeme podél oceánu směrem na jih mimo hlavní silnici. Moc krásný pohled to není. I po čtyřech letech, tu zůstaly rozbořené domy, hřbitovy i školka. Fotíme tu hrůzu, často zastavujeme a dětem rozdáváme tužky i sladkost, za které se nám odměňují úsměvem a jsou neskutečně milí.
Stařičký děda mi ukazuje stále neopravené a nezasklené okna své „barabizny“, která mu zůstala a považuje si jí za svůj klenot. Jedeme dál a pohled je stále stejný. Řidič naší „rikše“ nám chce ukázat, jak nyní bydlí on se svoji rodinou. Ne, ne později, později, určitě, říkám mu a chci, ať jede dál. Kde zastavíme, ukazuji fotku dívenky. Znova zbytečně, nikdo jí nezná. Řidič je neoblomný a stále opakuje, abychom jeli k němu domů. Jeho gestikulace je nám naprosto srozumitelná a jasná. Jezdíme už téměř hodinu a Bára s Evou se vrací na hotel. V té „montgomerákové“ potvoře už zůstávám pouze s Karlem, jenže já prohlašuji, že na hotel nejdu a wadduwskou dívenku budu hledat dál, dokud se nesetmí a nebude úplná tma.
Zaplatím ti více co budeš chtít, vysvětluji řidiči, který nás veze k další rybářské vesničce. V místní hospodě si dáváme pivo a pár chlapům, kteří popíjí arak ukazuji fotku. Kroutí hlavami a dávají mi jasně najevo ne, neznáme ji, neznáme. Řidič přichází s návrhem, že fotku namnoží a vylepí, kde se dá a že tím vzroste šance na společné setkání. Jeho návrh zamítám a vydáváme se dál. Slunce se pomalu dotýká moře a večer se kvapem blíží. I tentokráte musím vzdát boj o setkání a jedeme se k velké radosti řidiče tuk – tuku podívat k němu domů. Zastavujeme na malém dvorku přímo u dveří rozestavěného domečku. Vychází jeho žena a tři děti. Prohodí mezi sebou pár slov a zvou nás dál. Vcházíme dovnitř. V první místnosti mají stůl a tři židle z plastu. Ve druhé spí na zemi malý klučina, je nepřikrytý. Další tři jeho děti se „motají“ okolo nás.
Žena tuk- tukáře se chlubí ventilátorem, kterým si zpříjemňují zdejší vedro. To, jak vidíme kde spí, vaří, koupou se, je k pláči a mi se svírá hrdlo. Dívám se těm ubohým lidem do očí a představuji si, co všechno museli prožít i jaké to muselo bylo obrovské trauma. Dětem dáváme poslední hrst bonbonů, tužky, žvýkačky a jedno mýdlo, za které jsme zváni na zítřejší oběd. Ano, takoví oni jsou, milí, přátelští a úžasní lidé. Přesto, že nic nemají rádi vás pohostí i kdyby sami neměli jíst. Děkujeme a doslova prcháme, jen ať už jsme co nejrychleji pryč. Po příjezdu na hotel jsme oba pochopili, že nálada je na bodě mrazu a navíc ani nám do řeči zrovna nebylo. Všechno co jsem teď popisoval, tady samozřejmě nemusíte prožít, ani vidět na vlastní oči. Můžete zůstat v hotelovém areálu užívat si teplého moře či bazénu, dávat si drinky a pojídat výborné jídlo.
Přesto, že jdeme spát poměrně pozdě, nemůžu usnout. Jsou dvě hodiny v noci a já vím, že mi zůstávají pouhé dva dny, pro splnění mého životního snu. Stále pevně doufám, že popiska pod fotografií nelže. Věřím, že opravdu byla pořízena tady ve Wadduwě a přesto, že se zde přehnala nemilosrdná vlna tsunami, holčička žije. Stále si to opakuji, žije. Žije a já jí najdu. Ve fotogalerií se můžete podívat na část Wadduwy, čtyři roky poté...
Publikováno: 28. 1. 2015, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula