Bůh je Bůh a on se k nám přestěhoval

​Povídání o sopkách, na které Balijci nedají dopustit.

Přesto už ani tady tato období vždy neplatí, o čemž jsme se mohli přesvědčit sami na vlastní kůži. V období dešťů nám „kráplo“ ve dne pouze jednou a to v horách, kde je to na denním pořádku díky sopkám a poté v noci pršelo třikrát za celý měsíc na přelomu listopadu a prosince. Ráno po dešti opět svítilo sluníčko a my jsme mohli v plné míře využívat jak teplý bazén, tak i oceán, ale hlavně někam vyjet za poznáním zdejších krás.

Krásný a exotický malý ostrov, se rozkládá na linií sopečných aktivit, které protínají celou Indonésii a je jich celkem sedmnáct set. Toto místo patří k nejaktivnější sopečné oblasti na světě, v ohnivém pásu tichomoří. Tento úvod jsem chtěl napsat proto, že dále mé povídání bude o slíbených sopkách na ostrově Bali, kterých se ostrované obávají, ale také je uctívají. Sopky jim přináší důležité klima, aby jim půda dávala dostatek úrody pro obživu. Když jsme jednou o sopkách mluvili tak musím připomenout, že na Bali od západu k východu najdete sopky Merbuk měřící 1 386 metrů, Batukau 2 276 a Batur s 1 1717 metry. Nejvyšší a zároveň nejposvátnější, ale i nejnebezpečnější je s 3 142 metrů vysoká sopka Gunung Agung. Lidé zde žijící stále věří, že je potřebné uctívat bohy a dávat jim potřebné milodary a právě tuto povinnost neudělali v době, kdy se psal rok 1963. Bylo to v druhé polovině února, zrovna probíhala stoletá slavnost zbavení se zlých duchů a poděkování za posvátnou vodu, kterou si každoročně vesničané odnášejí do kanálů zavlažující rýžová pole. Nejdříve síra a černý kouř zadusil skoro dvacet lidí a o necelý měsíc 17. března 1963 sopka se rozzlobila naplno. Popel o teplotě více jak dvě stě stupňů pálil vše, co mu stálo v cestě a neváhal upálit i lidi, kterých bylo na stovky. Déšť se sirným popelem ničil naprosto vše celý týden. Agung připravil o život téměř třináct set lidí a smrti se nevyhnuli ani domácí zvířata. O své domy a přístřeší přišli lidé, v celém širokém okolí jejich počet se tehdy odhadoval, do půl milionu. Půda aby byla zase schopna dávat balijcům rýži se „vzpamatovávala“ dlouhých deset let. Tato katastrofa se dá přirovnat k neštěstí, které se zde stalo o zhruba padesát let dříve, kdy explodoval a zemí „zatřepal“ Batur.

Na takovéto přírodní katastrofy, které ničí lidské životy, chrámy a domy jsou už Balijci opravdu zvyklí. Jejich víra v bohy jim dává sílu a vždy věří v nějaké dobré znamení které je pro nás nepochopitelné, je následující věta. Bůh je bůh a právě k nám do těchto nebetyčných a majestátných hor se nastěhoval.

"Můj bratr je vulkanolog", řekl nám jednou náš řidič a průvodce v jedné osobě na Bali a pokračoval. „Povím vám něco krátce o sopce Krakatua – Amirův vrch, která leží, nedaleko Sundského průlivu. Psal se rok 1883 přesněji sedmadvacátý srpen, kdy došlo k obrovskému výbuchu, který měl den předtím velkou předehru. Přestože bylo krátce po poledni, se den díky popelu a hustému dýmu změnil v noc. Při explozi sopky Krakatua byl tento děsivý mrak nad místem katastrofy dokonce celé dva dny a lidé nevěděli slunce a nevěděli, zda je noc či den.“ Jeho vyprávění si dovolím doplnit, že síla výbuchu této sopky se rovnala dvanácti tisícům atomových bomb svržených na Hirošimu a vymrštěný popel (asi osmnáct kubických kilometrů), dosahoval výšky padesáti kilometrů.

Prach obletěl asi sedmkrát naší zem a měsíc v té době svítil do modra. I slunce „předvádělo“ nezvyklé jevy jak při svém východu, tak i západu. Při výbuchu zahynulo 35 500 lidí. Ale nechme pokračovat našeho řidiče. „Jáva má více jak sto dvacet sopek a téměř třicítka je považována za velmi nebezpečné. Tak jak Krakatua, může stejným způsobem zahrozit sopka Merapi, které se říká Ohnivá hora. Na Sumatře mají třináct činných sopek a celkem jich tam je okolo osmdesáti. U nás na Bali je nejvyšší sopkou Gunung Agung a dále tu jsou Batukau, Bratan, Merbuk a pak ta na kterou se chystáte, Batur.“ Na Batur jsem se nakonec nedostal, ale sopka Bromo na Jávě a Zelené jezero Kawah Iljen, byly úžasné.