Když přiletíte na ostrov provoněný čajem a budete se chtít podívat jak se čajové lístky v továrnách zpracovávají a ještě předtím, jak je zručné Tamilky trhají na čajových polích, budete se tam muset přepravit. Jste li pouze dva či tři, pronajaté auto s řidičem se vám prodraží a nezbývá než využít služeb autobusové dopravy.
Cestování autobusem
Jak jsem takové nejedno svezení prožíval? Svést se autobusem? Stojí to zato! Náramně se pobavíte, ale bude to adrenalin.
Máte-li ještě před odjezdem na výběr, zaujměte raději pozice v zadní části vozu, jednak budete ušetřeni těch šílenosti, které předvádí naprosto každý zdejší šofér. Dále nebudete svědky sebevražedných nápadů cyklistů kličkujících v přecpaném provozu a na klín vám nepřistane žádné zavazadlo domorodce, který musí srdnatě bojovat o to, aby stál alespoň na své jedné noze v uličce vozidla. Budete sice ochuzeni o neopakovatelný a odzbrojující úsměv majitele zavazadla i spolucestujících.
Dveře autobusu jsou vždy otevřené, což má nejméně tři výhody – perfektní větrání, nastupovat a vystupovat můžete za jízdy a vejde se tam více lidí.
Uvnitř je odzadu k řidiči pod stropem veden provázek, na jehož konci je zvoneček. Zatáhnete, zvonek zacinká řidič zpomalí a můžete vystupovat. Jak jednoduché, ale v každém autobuse tento vynález není. Ve městě je všechen provoz pomalý, všichni se plazí jako šneci, ale sotva to jen trošku jde hned se vyrazí v před co to dá. Místní pravidla silničního provozu tady pochopitelně mají, jsou ale opravdu svérázná a pro nás zcela nepochopitelná a nikdo je nedodržuje. Uvnitř autobusu řve sinhálský pop a to je zážitek.
Zato cena vás překvapí. Je směšně nízká. Hodina jízdy v napolo rozpadající, zrezivělé a dosluhující rachotině vyjde na deset rupií. Znova připomenu, že vše se tady dělí šesti korunami.
Je jen málo míst, kde se autobusem nedostanete. Po silnicích jezdí jedna herka za druhou ale jsou i lepší kvality, hlavně soukromé linky. Řidič přibrzdí všude, kde může nabrat další lidi.
Problém je v označení, kam jede. Označení za oknem je pouze v sinhálštině a tamilštině ( ale už se to vylepšuje) a na jízdní řád, nebo zastávku ve městě či vesnici jednoduše zapomeňte.
Kromě nejnovějších značek aut a autobusů převážně japonských, uvidíte na cestách i podomácku vyrobené přibližovala, která drží pohromadě jen sílou vůle. Některá nákladní auta nebo traktory jezdí bez výfuku a jejich motory dělají takový rachot, jako by právě vedle vás startovala helikoptéra.
Hlavní "specialitou" řidičů autobusů je předjíždění v kopci. Předjíždějící se domnívá, že jede určitě rychleji, než ten před ním a že v protisměru nic nepojede.
Omyl. Svědkem takovýchto předjíždění jsem byl aspoň dvacetkrát a ani jednou se předjíždění nepovedlo. Všichni brzdí a troubí o sto šest. Je to jejich takový „národní sport“.
Nadpoloviční většina aut, tu za tmy nesvítí. Tuk – tuky šetří, tak nesvítí. Kola světla jednoduše nemají, tak logicky večer svítit nemůžou. A také proč, vždyť sem tam tu svítí nějaké to pouliční osvětlení.
Zkrátka a dobře – při cestování po ostrově vás leccos překvapí, někdy příjemně jindy si řeknete, proboha je to skutečnost, nebo se mi to jen zdá.
Publikováno: 21. 11. 2014, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula
