Svatby na Srí Lance a jejich kouzlo

Výjimku tvoří pouze měsíc duben, kdy se Sinhálci a Tamilové do společného svazku nehrnou. Přesto, ale i v tento měsíc můžete vidět svatbu muslimů, případně křesťanů. Při své první a hlavně třetí návštěvě tohoto pohádkového ostrova mě zajímaly místní zvyky, před uzavřením manželství nastávajícího páru a jednoho celého svatebního obřadu jsem byl i účasten.

A jak probíhají dny před slavnostním okamžikem ?

Téměř každý člověk na ostrově si nechává udělat horoskop. Poté má vedený svůj život v kronice, kde je zaznamenáno datum a hodina narození včetně dalších důležitých událostí po čas svého života až dojde na slavnostní chvíli výběru nevěsty a ženicha. Podle vyprávění se novomanželé před svatbou neznají. Jiní tvrdí, že se znají od zásnub, které bývají několik dní před obřadem. Ať tak či tak, lidem kteří jsou určeni k zprostředkování svatby, ze strany nevěsty a ženicha, se říká kapuwa. Kapuwa najde muži až pět žen. Astrolog porovná horoskopy, zda se k sobě pár hodí. V případě, že astrolog vybere nevěsty dvě, poslední slovo mají rodiče s nejbližšími příbuznými a ženu vyberou oni. Ať je pravda kdekoli, viděl jsem nejméně dvacet párů krásných mladých lidí, různého vyznání před svatbou a lidé, kteří pár vybírali měli vždy šťastnou ruku. Neviděl jsme vyšší nevěstu než ženicha a „pasovali“ k sobě i váhově. Holt hoši to tam dávat do „kupy“ prostě umí, tak jak jim velí Buddhistické náboženství. Podle obou horoskopů a lunárního kalendáře se stanoví den sňatku – Poruwa i přesná hodina slavnostní chvíle. Nevěsta musí být panna. Ověřením tohoto „úkolu“ je pověřená švagrová ženicha. Jejím jediným úkolem, je kontrola prostěradla novomanželské postele, po svatební noci. Pokud je na prostěradle, to co má být, je vše v naprostém pořádku. Téměř shodný řád má i svatba Tamilců. 

Zato muslimové svoji ženu neznají. Vše je domluveno dopředu. Pravidlem je, že novomanželé nejsou obdarování žádnými dárky a jde o jednoduchou svatbu v domě nevěsty. Křesťané mají sňatek v kostele, ale my se vydáme na svatbu sinhálskou. Nové šaty jsou samozřejmou věcí. Nejen nevěsta s ženichem, ale všichni svatebčané mají důvod ke koupi nových šatů, nebo sárí. Sári je pruh až devět metrů dlouhé ručně tkané a zdobené hedvábné či bavlněné látky, kterou mají ženy ovinutou kolem těla s jedením koncem nošeným přes rameno. Jeden z nastávajících novomanželských párů, který jsem si jedno dopoledne, jen tak v tričku a kraťasech v zahradě fotil a natáčel od samého počátku, nic nenamítal, ba naopak byl rád stejně jako ostatní svatebčané. Dokonce mi fotograf (a nebyl jeden), dával přednost při focení a s kameramany mě často zabírali do svých objektivů. Po téměř hodinové procházce hotelovou zahradou ženich i nevěsta zmizeli neznámo kam. Zato před hotelem bylo rušno. Přijížděli nažehlení svatební hosté a nebylo jich málo. Bylo opravdu vidět, že muži mají na sobě nové obleky a ženy zase nové sári. Čtyři mladí tanečníci v nádherných krojích tančili, zpívali, hráli na trumpety a bubnovali na bubny. Stejný počet dívek v růžových šatech pěl místní písně. V pravé poledne, přijíždí v nazdobené limuzíně ženich. Špalírem, jde s otcem směrem k místu obřadu. Tak a je po svatbě říkám si. Přesto jsem rád, že jsem mohl vidět alespoň kousíček ze svatby v zemi, kde se nejezdí každý rok a půjdu se zase koupat. Omyl ! Svatební dějství, totiž pokračuje. Nejen já, ale i další „čumilové“, jsme přímo donuceni „organizátory“ svatby na další její část. Naprosto zbytečně vysvětluji těm, co se mě snaží nutit jít dál, že tak jak jsem oblečený, na slavnost prostě jít nemůžu. Marné je mé vysvětlování. Musím jít dovnitř a v tu chvíli bych se raději propadl do země !

Připadal jsem si, jako nahý ! Svatební obřad právě začíná. V čele slavnostního průvodu šly společně zpívající dívenky s tanečníky, hned za nimi jde ženich s otcem a svatební hosté. Prošli uměle vyrobenou bránou, která byla ozdobena bílými květy. Na tabuli jsem byl informován o jménu nevěsty a ženicha – Asangika a Ruwan. Vešli jsme do slavnostně vyzdobeného sálu, kde bylo prostřeno pro více jak čtyři sta hostů. Stoly i židle byly potaženy bílou látkou a všude bylo plno nádherných bílých kytic a dortů. V čele sálu stála jakási slavobrána a hned vedle dvoj křeslo. Vše krásně ozdobeno květy. Ženich netrpělivě vyhlížel k bočnímu vchodu, odkud zřejmě má vyjít jeho vyvolená, která stejně jako všechny nastávající novomanželky si nemohla nenechat neudělat na svém těle téměř pět tisíc let starou východoasijskou ajurvédskou masáž. Všechno utichlo. Nevěsta přišla v doprovodu matky, družiček, tanečníků a bubeníků. Měla bílé šaty tkané zlatem a na hlavě zlatou ozdobu. Hlavním oddávajícím byl postarší chlápek. Jeho šedá košile a sukně stejné barvy mu sahala až po zem a nutno dodat, že už pamatovala mnoho obdobného veselí. Byl bosý. Modlil se (dost dlouho) a poté pronesl Buddhovou řeč tzv. Sigalovu Sittu, která hovoří o pěti základních povinnostech manžela a manželky.

Od muže se očekává věrnost, zdvořilost, respekt a také trvale zahrnování ženou pozornostmi, ke kterým patří oblečení a ozdoby. Žena se má naopak starat o domácnost a rodinu. Pracovitost, šetrnost a věrnost, je naprostou samozřejmostí. I při pronášené řeči a motlitbě, se oddávající díval neustále na hodinky. Přesně jak jim zřejmě napovídal onen horoskop, modlení utichlo. Jako první dostala nevěsta s ženichem, listy z betelového ořechu, které jim mají přinést bohatství, zdraví a štěstí. Teprve potom si nasadili prsteny a přijali dary svatebních hostů. Poté ženich oblékl nevěstu, která měla na sobě bílé šaty, do červeného sári vyšité zlatem. Jak jsem se tam proplétal, stačil shodit dvě obrovské kytky a kelímky s vonným olejem. Nikomu to nevadilo, ba naopak pro všechny jsem byl exotickým zpestřením obřadu. V tom mumraji jsem se snažil „prchnout“. Jenže u dveří, mě vrátili s úsměvem zpátky. Svatebčané zasedli ke stolům. Na řadu přišla mléčná rýže, „kiri bath“, kterou se navzájem krmili. Ženichův levý malíček byl svázán, s levým nevěsty. Oddávající je kropil vodou a dívenky opět zpívaly, tanečníci tančili. Moje chvíle k úprku, je opět tady. Zamířil jsem ke dveřím, kde po chvilce nepozorovaně mizím. Polibku? Toho bych se stejně nedočkal. Ten je na programu večer, až budou sami, a tím začnou svoji společnou cestu životem. Polibek se i tady považuje za něco, co na veřejnost nepatří. Pamatuji si, že velkolepá hostina pokračovala do pozdního odpoledne, ale bez bezuzdných radovánek v podobě popíjení alkoholu.