Íránská islámská republika, část 1.

V této zemi platí pro ženy (i pro turistky) zvláštní pravidla pro oblékání. Každá žena musí mít zahalené vlasy a delší nepřiléhavý oděv. Proto musím věnovat přípravě na cestu zvýšenou pozornost a s dostatečným předstihem si nakoupit všechny potřebné věci. Jedná se hlavně o delší volné tuniky a lehké šálky, které použiji na hlavu místo šátku. Kalhoty stačí obyčejné, plátěné a mohou být i rifle. Při vyslovení jména Írán si všichni moji známí a kolegové poklepávají na čelo, že jsem se asi zbláznila, když tam chci jet. Vinou sdělovacích prostředků má každý obyčejný člověk představu, že se jedná o nebezpečnou, nepřátelskou zemi, kde na ulicích řádí a zatýká tajná policie a operují zde teroristické skupiny. Ženy zde trpí pod krutovládou svých despotických manželů a jsou z nich ušlápnuté chudinky, které nesmějí vystrčit nos z domu. Je to pro ně téměř k nežití a já tam jedu dobrovolně na dovolenou !!!

Na cestovatelských stránkách na internetu ale čtu o Íránu úplně jiné věci, jako by to snad byla naprosto jiná země. Dle cestovatelů, kteří zemi navštívili v posledních letech se jedná o jednu z nejbezpečnějších asijských destinací, plnou příjemných přátelských a pohostinných lidí se spoustou historických pamětihodností a přírodních krás. Cestování je tam velice příjemné a neuvěřitelně levné. Kde je teda pravda? Co mě v Íránu čeká? Už to brzy zjistím. Můj odlet ale neočekávaně zdramatizoval výbuch sopky na Islandu. Do tohoto okamžiku by v Evropě nikoho nenapadlo, že náš život tady může ovlivnit nějaká sopka, ležící několik tisíc kilometrů daleko. Mohutná erupce chrlí do ovzduší oblaka hustého dýmu, který stoupá až do výšky 10 000km. Větrem se mrak se dostává až nad Evropu. Z bezpečnostních důvodů jsou týden před mým odletem uzavřena všechna letiště v Evropě. Tisíce lidí zůstává uvězněno na letištích na mnoho dní. Železniční a autobusová doprava tak velký nápor nestíhá. Situace je úplně katastrofální. Prožívám hrozné nervy, že přijdu o zájezd a o zaplacené peníze. Čtyři dny před odletem je několik letišť otevřeno ke zkušebnímu provozu. Uskuteční se ale jen pár letů. Bude ještě několik dní trvat, než se provoz vrátí k normálu. Dva dny před odletem je konečně zprovozněna i naše linka do Istanbulu. Tak už to vypadá nadějněji, ale předpovědi hlásí další blížící se mrak popela. Nikdo neví, co bude další den.

Pátek 23. 4. 2010 - přílet do Teheránu

Na letiště do Prahy přijíždím v 7:30. Posnídám obloženou housku z domu a nechám si za 90,- Kč zabalit kufr do ochranné fólie. Potom čekám na otevření stánku cestovní kanceláře, kde vyfasuji doklady potřebné k cestě. Všichni účastníci zájezdu (je nás celkem 12) se seznamujeme s naším průvodcem. Je to starší pán, který pracuje externě několikrát do roka pro různě cestovky. Po několika základních informacích na úvod odcházíme společně na odbavení. Letadlo již přiletělo a tak si všichni oddechneme, že se naše dovolená nakonec přece jenom po té komplikaci se sopkou uskuteční. Letíme s leteckou společností Turkish Airlines přes Istanbul do Teheránu. Ve 12:20 startujeme. Všichni sedíme pohromadě, abychom se po vystoupení z letadla nemuseli dlouho hledat. Dostala jsem místo vedle 2 starších paní, které cestují spolu. Necelou hodinu po startu nám palubní personál roznáší jídelní lístky. Jako předkrm jsou fazole v oleji, hlavní chod si můžeme vybrat ze dvou jídel, buď burger s vejcem nebo kuře na bylinkách s rýží a ratatouille a na závěr je mandlový zákusek. Já si dávám to kuře a je vynikající. Potom se roznáší pití, teplé a studené nápoje a dokonce je zdarma i alkohol-whisky, džin a podobně. Jsem překvapena dobrou úrovní služeb tureckých aerolinek, s naším Travel Servisem se to nedá srovnat.

Po 2 hodinách letu přistáváme v 15:30 místního času na letišti v Istanbulu. Zde máme 6 hodin čas než nám poletí další letadlo do Teheránu. Tuto dobu trávím se ženskými z letadla – navzájem si hlídáme věci a bloumáme po obchodech. V jednom kšeftě si kupuji za 7 euro pěknou lehoučkou šálku, bude se hodit v Íránu. Hodinu před odletem máme sraz s průvodcem a všichni společně odcházíme na odbavení k letu do Íránu. Ve 21h. nastupujeme do letadla a tam nastává velký zmatek a neustálé stěhování lidí z místa na místo. Ostatní cestující mají obrovská zavazadla, která se nemohou vejít do schránek nad námi. Určitě přesahují rozměry palubních zavazadel, ale nikomu to nevadí a letušky se trpělivě snaží vše vyřešit. Asi je to na této lince běžné.

Ve 21:30 startujeme. Teď sedím vedle nějakých domorodců – Turků nebo Íránců. K jídlu si dávám jako předkrm uzeného lososa, potom hovězí masovou směs se zeleninou a rýží a jako zákusek vanilkovou panacotu s nastrouhanou čokoládou. Jsou to úplné kulinářské hody. Na pití čaj a kolu. Na tomto letu se už alkohol nepodává, v Íránu je přísně zakázán. Ani turisté si ho nemohou vzít sebou, za dovoz nebo pašování do země platí přísné tresty. Před přistáním si odcházím na toaletu zahalit vlasy. Delší volnou tuniku už mám na sobě od rána. 

Sobota 24. 4. 2010 - Teherán

Po 3 hodinách letu přistáváme ve 2 hod. ráno místního času na letišti Imáma Chomejního na okraji Teheránu. Napětí se stupňuje. Jak to bude vypadat v této zemi, kterou bývalý americký prezident George W. Bush zařadil mezi země na tzv. OSE ZLA? S očima na šťopkách vystupujeme z letadla. Venku je těsně po dešti, vítr a 10 stupňů. U odbavovacích přepážek se utvořila mírná fronta, ale jde to rychle – jen razítko do pasu, o kousek dál vyzvednout kufr a přes scener projít ven. Žádné prohlídky, kontroly, šikanování, vyplňování formulářů, nic. Celá procedura byla rychlejší a jednodušší než třeba v Egyptě. Před letištěm to taky vypadá úplně normálně, moderní město, plno taxikářů nám nabízí odvoz do centra. Všichni se na nás mile usmívají a z nás pomalu opadá strach.

Seznamujeme se s naším místním průvodcem panem Mučtabou. Je to Kurd a dříve pracoval jako profesor na teheránské uviverzitě. Umí několik světových jazyků a teď se právě učí ruštinu, tak s ním můžeme konverzovat kromě angličtiny a němčiny také rusky. Po chvíli pro nás přijíždí malý mikrobus. Nemá žádný úložný prostor na zavazadla a je trochu problém, abychom se tam všichni vešli. Nakonec se kufry naskládají na zadní sedadla a je to. Během jízdy je nám představen řidič mikrobusu, který nás bude následujících 11 dní vozit po své zemi. Jmenuje se Xerxés, to si rychle zapamatujeme. Cesta do našeho hotelu trvá něco málo přes hodinu.

Kousek od letiště těsně po dálnici míjíme mešitu, ve které se nachází hrobka ajatolláha Chomejního (bylo mu 91 let, když 4.7. 1989 zemřel). Později projíždíme novými výstavními čtvrtěmi Teheránu, všude vidíme krásně osvětlené moderní budovy, široké kvalitní silnice lemované zelenými pěstěnými trávníky a barevnými květinovými záhony. Náš Eram Grand Hotel leží v severní části Teheránu na úpatí pohoří Elborz. Přidělení pokojů proběhne rychle a před pátou hodinou ráno se dostávám konečně do postele.

Vstávám v 7:30. Hotelový pokoj vypadá úplně normálně, 2 postele, stolek, křesílka, lednice, zrcadlo a TV. V šufleti objevuji korán, modlitební kobereček a kulatou hliněnou destičku, kterou si při motlitbě podkládají pod čelo. Dále v koupelně nacházím pantofle na přezutí, hřeben, kartáček na zuby a cestovní balení zubní pasty. Takto skvěle vybavené pokoje budeme mít ve všech hotelích po celou dobu naší cesty. Hotelové chodby jsou vyzdobené křišťálovými lustry a plastikami s výjevy z perské minulosti. K jídlu jsou místní tenké placky, které si namažu máslem a marmeládou a sroluji jako naše palačinky. Potom ještě ochutnám drůbeží šunku. Dále jsou vajíčka, zelenina a nějaké místní pasty a orientální jídla, do kterých se raději nepouštím.

V 9:30 čekáme před hotelem na náš mikrobus. Je jasno a teplo, určitě přes 20 stupňů. Vzadu za hotelem se v dálce tyčí zasněžené pohoří Elborz. Nachází se tam nejvyšší hora celého Íránu Damavand, která dosahuje výšky 5610 m. Slovo Elborz je odvozeno z perské mytologie a dá se přeložit jako pozorovatelna. Teherán leží na náhorní plošině v průměrné nadmořské výšce 1200 m. Z toho důvodu se tu teploty v průběhu roku výrazně liší. V zimě klesají pod bod mrazu a v létě stoupají ke 40 stupňů a město se utápí v nedýchatelném smogu. Pro turisty je nejpříznivější jarní období. Žije zde téměř 15 mil. obyvatel a nacházejí se zde četné univerzity, muzea a pamětihodnosti. Zastoupení tady mají významné domácí i zahraniční firmy a instituce.

Teherán je spolu se svým okolím průmyslovým a obchodním centrem Íránu, pochází odtud 65 % průmyslové produkce země. Hospodářství podléhá z velké části státní kontrole, v soukromých rukou jsou jen menší podniky. Veřejnou dopravu v Teheránu obstarávají většinou autobusy, od roku 2000 je v provozu také metro. První zprávy o Teheránu pocházejí z roku 942. Hovoří se v nich o sídlišti s ovocnými zahradami a čistou vodou z hor. Většího významu dosáhl až za Safíovců (dynastie, která v zemi vládla od roku 1501). Teprve tehdy se stal Teherán definitivně městem. Nesmírný rozmach však město zaznamenalo až od vlády Ágy Muhammada Chána (1795-1797), zakladatele dynastie Kádžárovců, který se zde nechal korunovat na šáha. Jeho rozhodnutí usadit se v těchto místech učinilo z Teheránu centrum celé Persie. Na moderní výstavbě města se po roce 1857 podílel i český rodák Karel August Kříž. Za perské konstituční revoluce, probíhající v letech 1905-1911, zde mělo své středisko revoluční hnutí.

Vzniká první perský parlament a v platnost vstoupila ústava, která omezila moc šáha. Dochází k bojům mezi šáhem a parlamentem a ve zmatcích se ujímá moci roku 1921 kozácký důstojník Réza Chán. Dynastii, kterou založil, nazval starobylým jménem Páhlaví. Zahájil výstavbu moderního průmyslu a vzdělávacích institucí. Roku 1935 změnil název státu na Írán. Po vypuknutí 2. svět války se Írán dostává pod vliv nacistického Německa. V srpnu 1941 vrhla sovětská a britská vojska do země a donutila Rézu Šáha k rezignaci ve prospěch mladého prince Rézy Páhlaví. Ve dnech 28. 11.-1. 12. 1943 se koná v Teheránu konference Velké Trojky za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. Po skončení války nastal velký rozvoj aglomerace, který utlumil až pád monarchie během islámské revoluce v roce 1979.

Od těch dob je Teherán hlavním městem Íránské islámské republiky a sídlem jejího prezidenta. Po delším čekání (také Teherán se potýká s dopravními zácpami) pro nás konečně přijíždí autobus a vydáváme se na prohlídku města. První naše zastavení je u brány Bagh e Melli v centru města. Brána byla postavena za Kadžárovské éry v roce 1906. Je bohatě zdobena vojenskými výjevy ze života kozáků. Branou se vstupuje do Národní zahrady, kde se nachází ministerstvo zahraničních věcí. V Íránu dost střežená instituce, takže se k ní nesmíme přiblížit. Opět je odtud krásný pohled na zasněžené hory v pozadí. Pár kroků odtud navštívíme Národní muzeum, které je plné vykopávek z různých období bohaté předislámské historie Persie. První osídlení Íránu se datuje do 4. tisíciletí př. n. l., kdy sem přišli první Indoevropané zvaní Árijci. První říší zde byl stát Elamitů (2600-640 př. n. l.). Další příchozí byli Médové a Peršané. V letech (550-549 př. n. l.) král Kýros II. poráží Médy a vzniká Perská Říše. Byla největší říší jaká na Předním východě dosud vznikla. Dochází k obrovskému rozvoji. Budují se nová města (Persepole, Pasargady, Susy), rozsáhlá síť komunikací a správní aparát. Porobeným etnikům nikdy nebyla vnucována jiná víra a vláda dokonce podporovala jiné kulty. Dochází k rozvoji obchodu a řemesel. Jedná se o zlatou éru v perských dějinách a dnešní Íránci jsou na toto období velice hrdí.

Trvání Perské říše ukončil Alexandr Makedonský, největší dobyvatel starověku. Zničil ji v letech 331- 330 př. n. l. Po ní následovaly říše Parthská a Sasánovská (méně nábožensky tolerantní, státním náboženstvím se stává zarathuštrismus). Po jejím pádu (636-651) se Írán stává součástí chalífátu a je islamizován. Neznamená to ale žádný úpadek a Peršané hrají důležitou roli ve státní administrativě. Slovo vezír, označující prvního ministra, pochází z perštiny. Během 9. a 10. století se Persie stává světovým centrem vědeckého bádání: filosofie, historie, matematika, astronomie, medicína (Avicena). Tyto nové poznatky později ovlivnily rozvoj evropské vědy v období renesance.

Roku 1218 Čingischán překročil pohoří Altaj a dobyl Persii, po něm zde vznikla říše Ílchánů, která existovala zhruba 100 let. Po ní se na scénu dostává další dobyvatel Tamerlán. Roku 1370 vstoupil do Íránu a během 30 let dobyl Irák, Sýrii, část Malé Asie, jih Ruska a sever Indie. Za své hlavní město si vybral Samarkand. Nového rozkvětu dosáhla Persie za Safíovců. Nejvýznamnějším panovníkem byl v té době Abbás I. Veliký (1587-1629). Dobyl Irák a pod perskou kontrolu se dostala šíitská posvátná města Nadžáf a Karbalá. Zasazuje se za přestavbu města Isfahán a ten v té době dosahuje svého vrcholu. Vpád Afgánců roku 1722 ukončuje vládnutí Safíovské dynastie. Dalším významnějším panovníkem byl Karím Chán z rodu Zendovců. Za své hlavní město si vybral Šíráz a přinesl zemi mír a prosperitu. U moci ho vystřídala dynastie Kadžárovců. Za její vlády soupeří Rusko a Británie o vliv v tomto regionu. Kadžárovcům se ale podaří udržet svou suverenitu až do převratu v letech 1924-1925 a Írán se nikdy ve svých dějinách nestává evropskou kolonií. V muzeu si asi během 3 hodin prohlédneme nejvýznamnější vykopávky hlavně z Persepole a ostatních nalezišť z období staré Perské říše (kopie Chamurabiho kodexu).

V druhém patře se potom nacházejí exponáty z pozdějšího islámského období, ručně psané korány, kaligrafické texty, zlaté předměty a keramika. Kolem 13 hodiny nás autobus odváží do luxusní restaurace na oběd. Cestou nás průvodce upozorňuje na zajímavý objekt, který bude vidět po levé straně z oken autobusu. Všichni se tam přesunují a autobus co nejvíce zpomaluje, abychom to všichni stihli vyfotit. Na zdi jedné vysoké budovy je nakreslena americká vlajka s umrlčími lebkami a padajícími bombami. Přes to je velký nápis DOWN WITH USA, pryč s USA ! Podobné nápisy jsou také na zdech bývalé americké ambasády (oficiální název - americké špionážní doupě), kterou bohužel nemáme na programu. Odtud CIA v roce 1953 organizovala úspěšný puč a dalších 25 let podporovala megalomanského, diktátorského a neoblíbeného šáha Muhammada Rezu Páhlavího. Když byl v roce 1979 smeten islámskou revolucí, ozbrojení studenti ambasádu obsadili a rok a půl v ní drželi americké diplomaty jako rukojmí. Od té doby íránský režim nazývá Ameriku Velkým Satanem.

V restauraci na jídelničku mají nějakou místní specialitu a průvodce nám ji všem moc doporučuje. Tak se na ni všichni necháváme zlákat. Po polévce nám donesou každému talíř s vařenou rýží a k tomu mísy se zelenou omáčkou s kousky hovězího masa. Už na první pohled to nevypadá moc vábně. Na druhý pohled přímo odporně. Omáčka vypadá jako kdyby do oleje posekali nějakou trávu a vymačkali několik citronů. Je to tak kyselé, že to téměř nemůžu pozřít. Íránci mají všichni v oblibě citrony a tak je dávají úplně do každého jídla i do polévek. Nakonec to zachrání nějaký sladký dezert. Na pití máme v ceně 1 nealko nápoj a čaj. Už i sem dorazila globalizace a je tu všude k dostání Coca Cola. Během jídla nám průvodce vyměňuje dolary za místní měnu rijály (cca 10 000 rijálů = 1 dolar). Na osobu doporučuje vyměnit jen 50 dolarů na celý pobyt, prý to bude stačit. Do Íránu je nutno mít peníze v hotovosti. Nelze tu použít žádné platební karty z důvodů sankcí USA.

Po jídle stačí jen přejít silnici a tam se ukrývá v podzemí Národní banky Národní muzeum klenotů. Bývá otevřeno jen 3 x týdně na 2 hodiny a tak máme celkem štěstí. Panují tam velice přísné bezpečnostní předpisy a tak si v autobusu musíme nechat úplně všechno včetně foťáků, což nesu dost těžce. Sebou si můžeme vzít jen peněženku. Vstupné nemáme v ceně zájezdu a je na místní poměry dost vysoké (30 000 rijálů = 60 kč.). Musíme se každý podrobit osobní prohlídce a projít před detektor kovů. Potom sestupujeme po schodech do podzemí a vcházíme metr širokými masivními ocelovými dveřmi po trezoru, ve kterém se nachází klenotnice. To, co se skrývá ve skleněných vitrínách, se nikde jinde na světě nevidí. Íránská klenotnice je považována za nejdražší kolekci klenotů na světě. Taková nádhera se slovy ani nedá popsat: úžasné šperky, mísy plné diamantů, safírů, smaragdů, perel, diadémy, vykládaná žezla a zdobené zbraně…. Oči úplně z té nádhery přecházejí. Jeden z nejcennějších exponátů je Paví trůn z roku 1798 osázený 26 733 drahokamy. Dále je tu Darya-ye Nur (Moře světla), největší neopracovaný diamant na světe o váze 182 karátů, nebo Koruna královny Farah Diba Páhlaví z roku 1967 osázena 5 druhy drahých kamenů, dále Zeměkoule z drahokamů vážící 34 kg, která je osázená 51 366 drahokamy-moře a oceány jsou ze smaragdů, země z rubínů a rovnoběžky a poledníky ze zlata. V neposlední řadě korunovační klenoty perských šáhů. Každou chvíli se podzemním prostorem rozezní alarm, to když se znavený turista dotkne skleněných vitrín.

Po prohlídce nás autobus odváží do starého města do blízkosti Golestánského paláce. Na prohlídku už je bohužel pozdě a ke všemu zde probíhá rekonstrukce. Palác byl sídlem dynastií Kadžárovců a Páhlaví. Průvodce nás vede do labyrintu uliček starého bazaru. Celkem je tu přes 10 km krytých pasáží. Orientace je tady velice obtížná a tak se všichni snažíme v davech lidí se neztratit. Prohlédneme si několik středověkých karavanserájí, které sloužily dříve jako hotely pro obchodní karavany a dojdeme až ke svatyni Imamzadeh Zeyd. Je to nádherná mozaikami vykládaná mešita a uvnitř ní je hrobka nějakého svatého. Poprvé se na bazaru dostáváme do bližšího kontaktu s místními lidmi. Všichni se na nás tváří velmi přátelsky, fotografování jim vůbec nevadí. Obchodníci nám nic nevnucují, neotravují a chovají se velice slušně.

Můžeme si zboží v klidu prohlédnout a jít dál. Nikdo nás nechytá za ruku a netahá do krámů. Je to obrovský rozdíl oproti bazarům v Egyptě nebo Tunisku. Také je na ulicích vidět překvapivě hodně žen. Starší generace je oblečena v černých čádorech - černé dlouhé prostěradlo přehozené přes hlavu a spadající až na zem. Obličej zahalen není. Mladší ženy a dívky mají na sobě většinou džíny a přes ně delší vypasovaný kabátek. Přes hlavu elegantně přehozený šál. Výrazné líčení, sluneční brýle a nalakované nehty jsou naprosto normální. Vypadají moc dobře a my si ve svých beztvarých hábitech připadáme jako strašidla. Každá ulička se specializuje na jiné zboží: projdeme si uličky se zlatem, koberci, tepanými věcmi a oblečením. Ke konci se už sotva doplazíme zpět k autobusu. První den byl dost náročný. Kolem 18 hodiny se vracíme do hotelu. Obloha se zatáhla a začíná pršet. V centru města jsou kolony aut a zácpy a tak se přes ně pasírujeme skoro krokem.

Pokračování najdete zde http://countrypic.com/cs/article/1246-iranska-islamska-republika-cast-2.html