Íránská islámská republika, část 6.

Úterý 4. 5. 2010 – Persepole, Naqsh-e Rostam, Pasargadae

Bude krásný den. Zakladatelem bývalého hlavního města staroperské říše byl třetí achajmenovský král Dareios I. V dalším jeho budování pokračoval jeho syn Xerxés I. a vnuk Artaxerxés I. Tak vznikl jeden z vrcholů tehdejší architektury. Do Persepole se každý rok sjížděli panovníci všech podrobených území, aby perskému panovníkovi složili přísahu věrnosti. Monumentalita paláce měla sloužit k tomu, aby těmto králům demonstrovala moc a bohatství jednoho z největších panovníků starověku. V roce 330 př. n. l. byla Persie dobyta vojsky Alexandra Velikého a Persepolis bylo zničeno. V následujících stoletích byly kameny z trosek používány místními obyvateli na různé stavby a své přidala i řada zemětřesení. Ale trosky nebyly nikdy rozebrány zcela. Když byly v 18. století zahájeny archeologické práce, vědci žasli nad velikostí bývalého paláce. Dnes je celý komplex restaurován a zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

K samotnému areálu vede široká silnice lemovaná alejí borovic. Je jich tu 2500. V roce 1971 dal alej vysázet šáh Páhlaví k oslavám výročí 2500 let vzniku Perské říše. Palácový komplex byl postaven na umělé plošině o rozměrech 450 x 300m při úpatí hory Kúh-e Rahmát. Vstupuje se na ni dvojitým monumentálním schodištěm vysokým 18 metrů. Dále všichni návštěvníci procházejí Bránou národů zdobenou plastikami okřídlených koňů. Odtud vedla cesta králů na severní schodiště k přijímací síni Apadana. Ta je postavená na samostatné 3 m vysoké terase. Celá je obklopená tzv. Průvodem provinciálů. To jsou reliéfy vysekané do kamenných zdí terasy. Defilují tu před námi tisíce postav v oděvech typických pro svoji zemi. Přinášejí panovníkovi různé dary a přivádějí i živá zvířata-velbloudy, jeleny a ovce. Častým motivem je i boj lva s býkem nebo šiky perských vojáků. Tak úžasně propracované a skvěle zachované reliéfy se nikde jinde na světě nevidí. Za Apadanou se tyčí Dareiův palác. Je opět postaven na terase ozdobené výjevy, které zdůrazňují hrdinské činy králů, slavné boje a zápasy se zvířaty. Z paláce se dochovalo pár sloupů a kamenná ostění dveří. Vedle stojí Xerxův palác. Výzdobou jsou si podobné. Jedním z hlavních motivů, který se opakuje v celém komplexu je symbol zoroastriánského boha Ahura Mazdy. Dále se tu nacházejí pozůstatky Síně sta sloupů - to byla trůní síň. Sloužila také jako část královské pokladnice. Na celý areál shlíží z výšky 40 metrů nad úrovní terénu hrobka Artaxerxe II. Je vytesána do skály a zdobená polosloupy a reliéfy. Odtud máme celý komplex bývalého hlavního města jako na dlani. Za ním se v dálce rozprostírají zelená pole a malé vesnice. Na to, o jak významnou památku se jedná, tady není moc lidí. Převažují místní turisté, cizinců je zanedbatelné množství. Je vedro, nikde ani kousek stínu.

Po tříhodinové prohlídce pokračujeme autobusem asi 12 kilometrů dál do Naqsh-e Rostam. Tady si největší panovníci Achajmenovské říše nechali zbudovat své monumentální hrobky. Jsou vytesány do skály a hodně mně připomínají skalní hrobky v Petře v Jordánsku. Předpokládá se, že jsou tady pohřbeni Artaxerxes I., Xerxes, Dareios I. a Dareios II. Podle jednoho z nápisů byla ale spolehlivě identifikována jen hrobka Dareia I. O ostatních se jen spekuluje. Hrobky jsou tedy 4 a jejich fasády mají podobu velkých křížů. Jsou zdobeny polosloupy a vytesanými reliéfy, které zobrazují činy a moc pohřbených králů. Opět se tu vyskytuje symbol Ahura Mazdy. Byly vyloupeny po dobytí Perské říše Alexandrem Makedonským. Dále se v této lokalitě nachází 7 skalních reliéfů ze Sasánovské dynastie. Ta byla poslední předislámskou dynastií a vládla v letech 224-651 n. l.

Vedle skály stojí zvláštní kvádrovitá kamenná stavba Kabah-i Zardusht. Je ze světlého kamene s falešnými okny. Nikdo přesně neví, k čemu sloužila. Možná to byl zoroastriánský chrám ohně nebo hrobka nebo sloužila k nějakých obřadním účelům. O pár kilometrů dál zastavujeme na oběd. Je tu pro nás připraven velký stůl ve stínu pod stromy. Tentokrát nám donesou mísy s jednotlivými jídly a my ochutnáváme od všeho něco, kuřecí kebab, vynikající hovězí v hnědé omáčce, špíz asi ze skopového a potom nějaké karbanátky (taky skopové nebo snad kozí - maso mělo hroznou příchuť). K tomu několik druhů rýže, zelenina a bílý jogurt s čerstvou mátou. Ten je u místních velice oblíben. Kromě toho skopového jsem si moc pochutnala. Na závěr dostáváme každý od místní cestovní kanceláře dárek - malý reliéf s motivem z Persepole. To bylo pro všechny milé překvapení. Bude nám navždy doma připomínat tuto krásnou zemi. Po obědě se ještě zastavujeme u čtyřech skalních basreliéfů Naqsh-e Rajab. Tady jsou vyobrazeny hrdinské činy dvou sasánovských králů Ardašíra I. a Šáhpura Velikého. Odtud pokračujeme asi hodinku autobusem hornatou krajinou do Pasargadae.

Pasargadae byly hlavním městem Perské říše v letech 559-530 př. n. l. Nechal je vystavět Kýros Veliký a po jeho smrti se staly také místem jeho odpočinku. Jeho syn Dareios I. hlavní město potom přesunul do Persepole. Pasargadae jsou taktéž zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vystupujeme na rozlehlé planině ohraničené horami. Místo je mnohem méně zachovalé, než Persepolis. Nejvýznamnější památkou je zde asi hrobka Kýra Velikého. Je také nejzachovalejší. Hrobka ze světlého kamene stojí na 6 mohutných kamenných stupních. Připomíná tak svojí konstrukcí mezopotámské zikkuraty. Vede do ní malý vchod, pro turisty uzavřený. Když Arabové dobyli Persii, tak chtěli hrobku zničit, protože by mohla být v rozporu s islámem. Strážcům hrobu se podařilo přesvědčit Araby, že nebyla postavena pro Kýra Velikého, ale pro Šalamounovu matku. Nápis v hrobce byl nahrazen veršem z koránu a hrob se stal známý jako Qabr-e-e Madar Sulaiman. Toto jméno je široce rozšířeno dosud.

Trosky města jsou od sebe tak vzdáleny, že se mezi nimi přesouváme autobusem. Další zastávka je u kopce, na kterém se nachází zbytky pevnosti Toll-e Takht. Vyškrábeme se nahoru a naskytne se nám krásný výhled do okolní krajiny a po celém archeologickém areálu. Zelená údolí se střídají s holými vyprahlými kopci. Po sestupu dolu děláme na památku společnou fotku se všemi účastníky zájezdu. Po focení začínají být naši průvodci dost nervózní a stále někam telefonují. Poté se dozvídáme, že naše cestovní kancelář nezaplatila íránskému partnerovi poslední splátku za náš zájezd a Íránci nám tím pádem nedají zpáteční letenku domů. Jakmile by nás pustili, tak by už nikdy svoje peníze nevysoudili. Tak se z nás stávají vlastně rukojmí. Trochu znervózníme, protože za pár hodin máme odlétat domů. Na řešení problému moc času není. Po několika telefonátech s Prahou se ukáže, že CK poslední splátku poslala před několika dny do banky v Istanbulu, ale Turci platbu zadrželi a neposlali dál. Kvůli embargu není možno poslat peníze přímo od nás do Íránu a musí se to pasírovat přes Emiráty nebo Turecko. Ale Amerika se snaží zablokovat i tuto cestu. Tím vznikly asi naše potíže. Naštěstí náš místní průvodce je natolik solidní, že s námi ještě dokončí prohlídku města. Zastavíme se u ruin podivné stavby, podobnou jsme viděli v Naqsh-e Rostam. Nikdo přesně neví, k čemu sloužily. Dále si prohlédneme 2 palácové okrsky. Je to jen pár povalených sloupů, několik polostojících a nějaké reliéfy. Nic monumentálního. Při nedávných vykopávkách se přišlo na to, že zdejší paláce byly postaveny tak, aby odolaly zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy stupnice. Již tenkrát 500 let před naším letopočtem použili v základech izolaci, které se používá i v současnosti, aby tlumila seismické vlny.

Kolem půl šesté se vydáváme na zpáteční cestu do Šírázu. Je to nějakých 150km. Asi v polovině děláme zastávku u motorestu na WC a probíhají další telefonáty s cestovkou. Kolem 19:30 jsme v Šírázu. Ve 22:00 nám letí letedlo. Vysadí nás v recepci hotelu Homa – nejluxusnějšího hotelu v Šírázu a oba průvodci zase odcházejí někam jednat. My korzujeme po naleštěných hotelových chodbách v přízemí a prohlížíme výklady módních butiků světových značek. Ve 20:30 je konečně dojednáno, nastupujeme do autobusu a jedeme na letiště. Vše dobře dopadlo a my můžeme letět domů. Na letišti dostáváme letenky, jdeme na odbavení a hned nastupujeme do letadla. Jen tak tak jsme to stihli. Letíme íránskou soukromou leteckou společností Mahan air. Linka Šíráz - Teherán je asi velice vytížená, protože podle letového řádu jen za večer letí 3 letadla po sobě v hodinových intervalech.

Letíme velkým Airbusem a je úplně obsazený. Služby jsou vynikající. Běhen sotva hodinového letu letušky stihnou všem roznést jídlo a pití a vše zase uklidit. Dostáváme sendvič se sýrem a zeleninou, krabičku pomerančového džusu a ještě roznášejí další nealko pití.

Ve 23:00 přistáváme v Teheránu na letišti Mehrabád, které leží skoro v centru města. Je to starší letiště, které nyní funguje pro vnitrostátní lety. Na náš další let do Evropy se ale musíme přesunout na mezinárodní letiště Imáma Chomejního. Má nás tam přepravit autobus. V Teheránu je ale zrovna nějaký výpadek mobilní sítě, nedá se nikam dovolat a náš místní průvodce se nemůže spojit s řidičem autobusu. Nemůže ho ani nikde kolem letiště najít. My zatím čekáme venku před letištěm. Je celkem chladno. Asi po hodině průvodce organizuje přesun na letiště místními taxíky. Jízda trvá asi 45 minut. Naštěstí máme dost času do odletu letadla.

Středa 5. 5. 2010

Kolem 1 hodiny ranní jsme konečně na letišti Imáma Chomejního. Snad už nás další komplikace nepostihnou. Loučíme se s místním průvodcem a on se nám ještě jednou omlouvá za vzniklé problémy. Odbavení proběhne rychle a potom čekáme na odlet. Už jsme za celý den hrozně unavení. Ve 4 hodiny ráno startujeme na lince do Istanbulu. Letíme zase s leteckou společností Turkish Airlines. Teď konečně můžeme odložit naše zahalovací šátky. Celý let prospím, ani nevím, co bylo k jídlu. Po 3 hodinách letu přistáváme v Istanbulu. Tady máme 3 hodiny čas než poletíme dál.

V 9:05 startujeme do Prahy. Je podmrakem, není nic vidět. K jídlu máme nějaké hovězí v omáčce s rýží a sladkou buchtu.

V Praze přistáváme v 10:45. Byla to úžasná dovolená. Írán je krásná, moderní, bohatá země, na daleko vyšší kulturní úrovni než arabské země, do kterých běžně jezdíme na dovolenou – Tunisko, Turecko nebo Egypt. Peršané jsou hrdí na svoji minulost a urazí se, pokud si je někdo plete s Araby. Jsou to velmi milí, pohostinní lidé, ještě nezkaženi turistickým ruchem.

V zemi je pro nás hrozně levně – litr benzínu stojí šest korun a litr nafty neuvěřitelných 30 haléřů. Podobně je to i s dalšími cenami. Normální turista, který tam nejede dělat revoluci, se tam nesetká s žádným policejním útlakem nebo šikanováním. Cestování tam je velice příjemné, místní lidé jsou připraveni turistům nezištně pomoci v jakékoliv situaci. Mužská část zájezdu bude asi dlouho vzpomínat na půvab a eleganci maldých Peršanek. Jen doufám, že takto pro turisty příjemnou zemi brzy Američané nezničí vojenským útokem a nedopadne to tam jako v Iráku nebo Afganistánu..

1. část povídání o Íránu najdete zde http://countrypic.com/cs/article/1238-iranska-islamska-republika-cast-1.html