Íránská islámská republika, část 2.

Neděle 25. 4. 2010 – Teherán, Hamadán

V roce 1971 ji dal postavit šáh Páhlaví k oslavám výročí 2500 let vzniku Perské říše podle návrhu íránského architekta Hosseina Amanata. Impozantní věž obložená bílým mramorem se nachází na oválném náměstí uprostřed upraveného parku s květinovými záhony a fontánami. Působí svěžím, moderním, vzdušným dojmem. Potom definitivně opouštíme Teherán a po dálnici směřujeme do asi 300 km vzdáleného Hamadánu.

Kolem Teheránu je krajina i teď na jaře dost vyprahlá, ale později na úpatí pohoří Zagros se objevují zelená pole a rozkvetlé louky a pastviny. Vesnice jsou dost prosté, většinou s nepálených cihel. Zhruba v polovině cesty zastavujeme na odpočívadle, kde je možno koupit nějaké občerstvení a použít WC. Samozřejmostí každého stánku s občerstvením je samovar s horkou vodou na čaj. Před příjezdem do města se před námi vynořuje vysoké pohoří Zagros se zasněženými vrcholky. Ty dosahují výšky přes 3500 metrů. Samotný Hamadán leží ve výšce 1750m. Zimy jsou tu dost kruté. Na naší cestě to bude nejstudenější místo. Ve městě žije asi půl milionu obyvatel a patří mezi nejstarší v Íránu. Původně se město nazývalo Ekbatana a největšího rozkvětu dosáhlo za vlády Achajmenovců. Ti zde měli svoje letní sídlo, na zimu se stěhovali do Sús. Hamadán ležel na důležité obchodní stezce mezi východem a západem. Seldžukové ho na krátkou dobu učinili hlavním městem. Byl zničen Mongoly ve 13. století a později Tamerlánem. Nikdy již nedosáhl bývalého věhlasu.

Nejprve se zastavujeme v restauraci na oběd. Zeleninová polévka je pro nás zase nezvykle kyselá. Jako hlavní chod si objednávám kuřecí kebab s rýží a jsem moc spokojená. Jsou to libová prsíčka na grilu a k tomu na dochucení zase citron. Hlavními atrakcemi města je několik hrobek. Nejslavnější osobností, která tady je pochovaná je Alí Abú Husajn ibn Abdulláh ibn Hassan ibn Alí ibn Sína al-Buchárí (980-1037), v Evropě známý pod jménem Avicenna. Byl to všestranný učenec, který ovládal ve své době veškeré známé vědní obory. Narodil se blízko uzbecké Buchary a vrchol života prožil v Hamadánu. Nejvíce ho zaujala filosofie a lékařství. Napsal velké množství spisů a nejznámější z toho je Kánon lékařství. Po dlouhá staletí sloužil jako základní dílo evropské medicíny a učilo se podle něj na všech univerzitách. Celkem je autorem více než 165 děl z různých vědních oborů, která sloužila učencům až do 17. století. Nad jeho hrobem bylo ve 20. století postaveno mauzoleum s kónickou věží s 12 pilíři. Po prohlídce pietního areálu odjíždíme na ubytování do hotelu Baba Taher.

Z venkovní strany je bohužel celý pod lešením, ale zevnitř je moc krásný – mramorová schodiště a podlahy, zdi ozdobené barevnými freskami a vykládané zrcadly, křišťálové lustry, připadáme se tu jako v nějakém přepychovém paláci. V 16 hodin pokračujeme v prohlídce města. Hamadán byl v minulosti jedním z duchovních center židovského obyvatelstva v Íránu. I v současnosti tu žije malá židovská komunita. Nachází se zde údajná hrobka biblické Ester a Mordokaje. Jedná se o menší starobylou stavbu z neomítnutých cihel. Ve dveřích nás vítá místní rabín a zve nás dál. Nejprve si ale musíme zout boty. Uvnitř jsou zdi popsány biblickými texty v hebrejštině a v centrální místnosti pod menší kopulí stojí 2 sakrofágy přikryté látkovými přehozy. Vedle je dosud funkční synagoga. Rabín si jako jediný člověk během naší cesty po Íránu říká o bakšiš a má zájem i o propisky.

Nyní na krátko opouštíme Hamadán a míříme na jihozápad od města do hor do Ganjnameh. Dole ve městě bylo kolem 20 stupňů a teď se stoupající nadmořskou výškou se citelně ochlazuje. Oblékáme si svetry a bundy. Z autobusu vystupujeme skoro ve 2000 metrech nad mořem. Kousek nad námi už je sníh. Dost tu profukuje. Jedná se o oblíbené výletní místo místních obyvatel. Všude je spousta stánků s občerstvením a suvenýry. V parku pod stromy jsou připravena piknikovací místa a šišárny. I přes poměrně chladné počasí je tady hodně lidí -r odiny s dětmi, mládež, několik školních výprav. Po kamenném širokém schodišti stoupáme k hlavní atrakci tohoto místa ke skalním nápisům krále Dárea I. a jeho syna Xerxa (5. století př. n. l.). Nápisy jsou do skály vytesány ve třech jazycích: staroperštině, elamštině a babylonštině. Oslavují boha Ahuramazdu, krále Darea a Xerxa a jejich velkou říši. Další zajímavostí tohoto místa je menší vodopád, který padá z výšky 12 metrů. Po prohlídce se vracíme zpět do Hamadánu

Projíždíme kolem zřícenin starověké Ekbatany - zbytky zdí a schodiště ke královskému paláci. Posledním bodem našeho dnešního programu je mauzoleum Bába Táhera. Byl to perský filosof a básník, současník Avicenny. Žil životem chudého potulného súfije a moc se o něm neví. Ale jeho verše byly známé po celém islámském Orientu a staly se klasikou perské literatury. Psal především milostnou lyriku. Věž jeho mauzolea se nachází na kopci a je zdaleka viditelná. Kolem se rozprostírá upravený park. V době naší návštěvy mají v parku hodinu kreslení íránští studenti. Uvnitř jsou zdi popsané verši Baba Tahera a strop je zdoben nádhernou mozaikou. Místo je opět velice populární u místních lidí. Kolem 19. hodiny se vracíme do hotelu s tím dnešní společný program končí. Já se ještě vydávám na procházku do okolních ulic. Sice se už začíná stmívat, ale cítím se tu bezpečně. Nikdo mě neobtěžuje, neotravuje, nepokřikuje na mě. Mohu se tu na ulici pohybovat sama naprosto svobodně jako dosud v žádné jiné islámské zemi. Je to tím, že tu platí přísná pravidla chování, která zakazují mužům, aby oslovovali na ulici cizí ženy.

Pondělí 26. 4. 2010 – Qom, Kášán

V 7 hodin jdu na snídani do hotelové jídelny. Zůstanu na ni zírat s otevřenou pusou. Je tu prostřeno jako na nějakou slavnostní událost. Židle jsou obalené do bílých hedvábných povlaků, na stolech jsou krásné ubrusy a prostírání. Zdi jsou obložené zrcadlovou mozaikou a výjevy z perské historie. K jídlu jsou tradiční placky, máslo, džem, vajíčka, nějaké orientální pasty a sladká buchta.

V 7:45 odjíždíme z Hamadánu. Dnes máme před sebou náročnou cestu přes 500 km do Kášánu, tam prohlídku města a odtud ještě 200km do Isfahánu. Ráno je slunečno, ale poměrně chladno. Svetr přijde vhod. Mnoho kilometrů jedeme kolem vysokých zasněžených hor, pod nimi v údolí jsou úrodná zelená pole. Do hor se jezdí na hony - žijí tam prý jeleni a mufloni. Před městem Arak zastavujeme na krásném parkovišti. Náš řidič Xerxés vytahuje termosky s horkou vodou a na lavičkách pod rozkvetlými stromy nám servíruje horký čaj a sušenky. Místní toalety jsou zdarma, jsou čisté a s tekoucí vodou. Od příjezdu do Íránu stále jen žasneme nad kulturní úrovní a vyspělostí této země. Po odpočinku pokračujeme dále.

Z dálky se pod horami začínají vynořovat vysoké kouřící komíny a typické široké chladící věže. To značí, že se blížíme k rafinérii a k tepelné elektrárně. Stihnu zmáčknout 2 fotky a průvodce už nás napomíná, že tu platí přísný zákaz fotografování. V okolí města Arak se také nacházejí tajná zařízení na výrobu těžké vody a na obohacování uranu. Američané obviňují Írán z údajné podpory terorismu a z úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Největším trnem v oku je pro ně íránský jaderný program. Pravdou je ale, že íránský jaderný program existuje již téměř padesát let, není novinkou současného režimu. Na jeho počátku byl výzkumný reaktor zakoupený v roce 1959 v USA. Režim šáha Páhlavího (kterého Američané podporovali) měl v úmyslu postavit do konce 20. století 23 jaderných reaktorů. K tomu už ale po islámské revoluci nedošlo. Nyní je před dokončením jaderná elektrárna v Bushehru. Írán se tvrdě brání, že jejich jaderný program je jen pro mírové účely, ale jejich ne vždy úplně transparentní postup vytváří prostor různým spekulacím, že se snaží o výrobu jaderných zbraní.

Írán je moderní, bohatá, stabilní země, která se snaží získat vůdčí úlohu v jinak nestabilním regionu Středního východu. Tím jsou však hrozbou pro strategické plány Američanů, kteří si na tuto oblast plnou ropných polí také brousí zuby. Proto se Američané snaží Írán izolovat a oslabit jeho moc zavedením různých hospodářských sankcí. Ostatní země nesmí s Íránem obchodovat, není možné přímé bankovní spojení s Íránem, tajné služby organizují únosy a vraždy íránských jaderných vědců, atd. Íránští představitelé zase USA vytýkají jejich snahu o dosažení světové nadvlády.

Kolem poledne přijíždíme do města Qom, který leží na okraji pouště Dašte Kevír. Qom je druhým nejposvátnějším (po Mashhadu) městem v Íránu a městem s největším množstvím ájatolláhů. Je centrem šíitské větve islámu. Je také místem, odkud se v roce 1979 začala šířit islámská revoluce. Dynastie Páhlaví, která se dostala k moci po Kadžárovcích začala zemi modernizovat a prosazovat západní způsoby života. Réza Šáh zakázal ženám nosit čádory, omezoval vlil duchovních a podporoval průmysl a evropské vzdělávání. Ve druhé světové válce se Írán slovně přiklání k nacistickému Německu a proto v srpnu 1941 vtrhla sovětská a britská vojska do země. Rézu šáha donutila k rezignaci a moci se ujímá jeho syn Muhammad Réza Páhlaví. Roku 1951 se předsedou vlády stává Mosaddek, který znárodnil ropné společnosti. Tím proti sobě popudil Británii a USA. Roku 1953 prezident Eisenhower schválil operaci Ajax, jejímž cílem bylo svrhnout Mosaddeka. CIA podněcovala protesty proti Mosaddekovi a došlo i k ozbrojeným konfliktům. Mosaddek se v srpnu 1953 vzdal a byl odsouzen ke 3 letům vězení. Šáh se vrátil k moci posílený a mocně podporovaný USA. Vládl jako krutý tyran a tvrdě potíral sebemenší politické protesty. Utrácel závratné sumy za své paláce a oslavy. Vojáci USA byly na základě šáhova dekretu na území Íránu beztrestní. Protesty proti šáhovi rostou. Do čela opozice se dostává ajatolláh Chomejní. Za své prohlášení, že Íránec má menší hodnotu než americký pes, protože když v USA přejede člověk psa, je za to potrestán, ale když Američan přejede v Íránu Íránce, má imunitu, je pronásledován a utíká do exilu. Nevole prostých Íránců proti režimu narůstá. V prosinci 1978 vyšly do ulic miliony lidí a krize vyvrcholila.

Nenáviděný šáh opouští zemi v půli ledna 1979 a o dva týdny později se vrací z exilu oslavovaný Chomejní. V referendu se většina Íránců vyslovila pro zřízení islámské republiky. Revoluce přeměnila zemi v konzervativní teokratický stát založený na právu šaría. Prvním duchovním se stává Chomejní. Před revolucí byly Írán a USA přátelé, od revoluce po dnešní dny panuje mezi oběma státy nepřátelství. Během íránsko-irácké války stojí USA na straně Iráku a podporují režim Saddáma Husajna. Poskytují Iráku vojenskou pomoc, zpravodajské služby a komponenty pro chemické zbraně, které jsou potom použity proti Íránu. S více než 100 000 oběťmi chemických zbraní je Írán na druhém místě žebříčku zemí nejvíce postižených zbraněmi hromadného ničení, hned po Japonsku. Celkový počet íránských obětí se odhaduje na 1 000 000. Chomejní nedlouho po ukončení války v roce 1989 umírá. Nástupcem se stává Alí Chameneí a je hned jmenován také ajatolláhem. Prezidentem je zvolen Akbar Hášemí Rafsandžání, po něm umírněný Chátámí. Tomu se daří prosadit některé reformy-větší svoboda tisku atd. V dalších prezidentských volbách v Íránu v roce 2005 vítězí Mahmúd Ahmadínežád, který do té doby úřadoval jako starosta Teheránu. Vztahy s USA se ještě zhoršují, Američané nevylučují použití vojenské síly. Pravidla, která vznikla v islámské revoluci pod vedením Chomejního, platí v zemi dodnes. Ústava vychází z teorie skrytého imáma. Dvanáctý potomek Muhammada prý nezemřel, ale odešel do ústraní, aby se jednou vrátil a nastolil spravedlnost. Dočasně ho jenom zastupují nejvyšší duchovní vůdcové - nyní Chameneí. Stále se tak vlastně čeká na příchod dvanáctého imáma. V čele země sice stojí prezident, ale jeho moc oslabuje tzv. Dozorčí rada, Rada na ochranu ústavy a Rada dohlížitelů. Jejich úkolem je dbát na soulad zákonů s islámským právem.

V zemi mohou působit různé politické strany, pokud jejich cílem není zrušení islámského státu. O přízeň voličů spolu soupeří ve volbách, kde mohou volit i kandidovat i ženy. V Íránu se praktikuje směr islámu zvaný šía. Šía vznikla nedlouho po smrti Muhammada odtržením skupiny jeho stoupenců. Tato skupina prosazovala, že nástupcem ve vedení náboženské obce mohou být jen pokrevní příbuzní Muhammada. Navrhovali zvolit Alího ibn Abí Táliba (bratranec a zeť Muhammada), většina však zvolila Abú Bakra. Alí se stal chalífou až jako čtvrtý v pořadí. Byl ale brzy zavražděn. Po něm nastoupil Hasan a potom jeho mladší syn Husajn. Ten je však zabit v bitvě u Karbalá roku 680. Prorokův vnuk Husajn se tak stává mučedníkem a chalífátu se ujímá Umajjovská dynastie. Jako vzpomínka na mučednickou smrt Husajna se v Íránu do současnosti slaví svátek ašúra. Již nikdy nedojde k usmíření mezi šíity a sunnity. V rámci islámského světa tvoří šíité menšinu, nejvíce jich žije v Íránu, Ázerbajdžánu, Bahrajnu a Iráku. Právě ve městě Qom se nachází spousta šíitských náboženských škol a velké množství svatých míst.

Pomodlit se sem přijíždějí poutníci z celého světa. Kolem již téměř vyschlé řeky jsou vystavěna rozsáhlá parkoviště. Tady lidé přijíždějící z daleka i kempují a piknikují ve stanech. Po ulicích proudí zástupy věřících v konzervativním oblečení. V programu našeho zájezdu nemáme zahrnutou prohlídku města, ale aspoň uděláme kratší okružní jízdu kolem nejvýznamnějších památek a na pár minut zastavíme na nábřeží řeky Qom, abychom si mohli udělat pár obrázků Svatyně Hazrat-e Masumeh. Svatyně je hrobkou Fatimy, sestry Imama Rezy, která zde zemřela v 9.století. Většina dodnes stojících staveb je z doby Shaha Abbase I. a dalších safávidských králů. Obrovská zlatá kupole, blankytně modré minarety a další stavby v tomto rozrůstajícím se komplexu však nemuslimové mohou obdivovat jen zvenku. Nevěřícím je vstup zakázán. Na svatyni navazují další modernější objekty, které slouží jako náboženské školy a knihovny.

Celý komplex působí neuvěřitelně lehce a vzdušně. Na nádvořích pestrobarevné záhony květin obklopují bazénky s vodou a fontány. Architektura mi připomíná španělskou Alhambru. Podle odborníků tato rezidence aspiruje na titul Nejlepší soukromý dům Íránu všech dob. Po té nás průvodce vede k mešitě a medrese Agra Bozorg z 18. století. Jedná se o nejkrásnější islámskou stavbu ve městě.

Je postavená ve 2 úrovních a ozdobená blankytnými a okrovými kachličkami s geometrickými vzory. Kolem obdélníkového nádvoří se vypínají k nebi dva ívány, štíhlé minarety a věže na chytání větrů, které v poušti slouží jako klimatizace. Uprostřed nádvoří je bazének s vodou. Jsme tu jediní návštěvníci. Autobusem přejíždíme na okraj města, kde se nachází pozůstatky zikkuratu Tappeh Sialk. Spíše než zikkurat to ale připomíná hliněný kopec. Jen sem tam kousek obnažené zdi z nepálených cihel dává tušit, že se jedná o stavbu pocházející z raně neolitické doby. Je to jeden z nejstarších zikkuratů na světě (asi 7500 let starý). Nalezli ho francouzští archeologové v roce 1930 a z části výzkumy financoval Louvre, kde jsou také některé exponáty odtud vystaveny. Dole pod zikkuratem se pod střechou z vlnitého plechu nachází skleněná schránka s kostřičkou asi 10ti letého dítěte, která pochází z doby 5 500 let př. n. l.

Z vrcholku zikkuratu je pěkný výhled na město a na vzdálené vyprahlé pouštní kopce. V 18 hodin se vydáváme na poslední úsek naší dnešní cesty. Máme před sebou ještě 200 km do Isfahánu. Po chvíli po pravé straně míjíme nějaký tajný vojenský objekt. Vede k němu železnice a dráty vysokého napětí. Kolem jsou rozhledny. Samotný areál je obehnán vysokým hliněným valem a není do něj ze silnice vidět. Po 2 hodinách děláme zastávku na toaletu. Už jsme všichni dost unavení. Již za tmy konečně přijíždíme do Isfahánu. Centrum města je hrozně ucpané a my se stále nemůžeme propasírovat do našeho hotelu. Jezdíme furt dokola stejnými ulicemi a nedaří se odbočit do správné ulice. Panuje tady neuvěřitelný zmatek a ruch. Takové to nebylo ani v Teheránu. Konečně v 9 večer zastavujeme před naším hotelem AZADI.

Pokračování povídání o Íránu naleznete zde http://countrypic.com/cs/article/1250-iranska-islamska-republika-cast-3.html