Íránská islámská republika, část 3.

Na prohlídku dnes vyrážíme až v 9:30. Isfahán nesfe džahán, říká slavné perské přísloví: Isfahán je půl světa.

Úterý 27. 4. 2010 - Isfahán

Kolem 7 hodiny mě budí hluk z ulice. Hotel je na jedné z hlavních tříd blízko historického centra. V 8 je snídaně - placky, sušenky, jogurt, máslo, džem, vajíčka a červený meloun. Na prohlídku dnes vyrážíme až v 9:30. Isfahán nesfe džahán, říká slavné perské přísloví: Isfahán je půl světa.

Isfahán je nejkrásnějším městem v Íránu a třetím největším městem v zemi. Žije v něm téměř 1.6 mil. obyvatel. Kořeny města sahají až do dob Achajmenovců. Sasánovci město pojmenovali na Asfahán - Město armád, protože tehdy sloužilo jako posádkové město. Po dobytí Persie Araby tady vládli umajjovští a abbásovští chalífové. Potom bylo město dobyto Mongoly a brutální dobyvatel Timur uprostřed centrálního náměstí Mejdán nechal navršit pyramidu ze 70 000 hlav pobitých obyvatel města. Vzestup Isfahánu začal v 16. století za vlády Šáha Abbáse I., který z něj udělal hlavní město. Žilo v něm až 600 000 obyvatel. Během jeho vlády vznikla ve městě taková architektonická díla jaká nenajdeme nikde jinde v islámském světě. Později bylo hlavní město přesunuto do Šírázu a Isfahán pustl a obyvatel ubývalo. Teprve v první polovině 20. století se začalo s rozsáhlými opravami a dnes město opět září svou nádherou a stalo se Mekkou všech obdivovatelů islámského umění. Je takovou malou Paříží Íránu.

Autobusem přejíždíme přes řeku Zayandeh do Džolfy - Arménské čtvrti, kde žije pokojně vedle svých muslimských sousedů 13 křesťanských obcí. Každá obec má svůj kostel. Šáh Abbás sem v 17. století přivedl křesťanské Armény, aby mohl využívat jejich uměleckých a řemeslných schopností. Jejich potomci tu žijí dodnes. Katedrála Vank je největší a nejkrásnější z místních kostelů. Svým slohem, vypůjčeným od islámské architektury, vypadá dost neobvykle. Na venkovní fasádě se objevuje mozaiková výzdoba v modrých tónech, podobná jako bývá na mešitách. Jen kříž na kopuli a na zvonici dává tušit, že se jedná o křesťanský kostel. Interiér je dost temný, zdi jsou pokryty úžasnými freskami a malbami s biblickými motivy a ornamentálními vzory. Bohužel se tady nesmí fotit. Tísní se tu davy lidí. Památka je asi hodně oblíbená i jako místo školních výletů. Vedle kostela vybudovala arménská komunita památník připomínající utrpení během genocidy v letech 1915-1918, kdy bylo Turky povražděno 1.2 milionů Arménů.

Vracíme se zpět k autobusu a přejíždíme do centra starého města. Je krásné slunečné počasí, kolem 25 stupňů. Teď máme na programu Palác Chehel Sotun - Palác čtyřiceti sloupů. Je obklopen velkou zahradou. 20 dřevěných sloupů, které nesou střechu otevřené verandy se zrcadlí na hladině vodní nádrže a díky tomuto optickému efektu získal palác svůj název. Postavil ho Šáh Abbás II. v 17. století k reprezentačním účelům. Pod dřevěnou verandou se ukrývá íván se stalaktitovou výzdobou pokrytý zrcadlovou mozaikou. Uvnitř se ve Velké síni nacházejí úžasné fresky s výjevy ze šáhova dvora a z velkých bitev, které vedli panovníci s Osmanskými Turky. Je vzácnost vidět v islámském světě figurální kresbu. Venkovní zdi jsou zdobeny výjevy ze života evropské šlechty. Palác v dnešní podobě je ze začátku 18. století. V zahradě potkáváme spoustu íránských studentek, které se na nás vesele usmívají a ochotně se nechávají fotit. Na ulici před palácem nás obklopí chlapecká třída ze základní školy a taky se chtějí od nás nechat zvěčnit na fotkách.

Teď nás čeká oběd v restauraci Shahrzad. Je to jedna z nejlepších restaurací ve městě. Stěny jsou opět zdobené barevnými ornamenty, malbami ve stylu perské miniatury a vykládané zrcadlovou mozaikou jako v nějakém paláci. Dostáváme tradiční zeleninovou polévku s citronem. Zdá se nám, že je to stále ta samá, asi jiné druhy nevaří. Jako hlavní chod si dávám na doporučení průvodce zase místní specialitu. Je to rýže vařená v jogurtu se šafránem a potom zapečená s kousky kuřete. Je to moc dobré. Nakonec červený meloun a šálek čaje.

Po odpočinku odjíždíme k řece Zayandeh (v překladu Plodná řeka), přes kterou je v Isfahánu postaveno 5 historických mostů. My si prohlédneme 2 z nich. Nejprve ten nejstarší - most Shahrestan ze 12. století. Řeka od té doby trochu změnila koryto a nyní most vede jen přes její slepé rameno. Je to masivní, kamenný, otevřený most dlouhý 108m a stojící na 13 hlavních pilířích. Druhým mostem je most Khaju – nejkrásnější v Isfahánu. Dal ho postavit Šáh Abbás II. v roce 1650 na základech staršího mostu. Je 132 metrů dlouhý, 14 metrů široký a má 23 oblouků. Pod mostem jsou stavidla a most tedy může regulovat výšku hladiny v řece podle toho, kolik vody je potřeba na zavlažování. Most má 2 poschodí s arkádami. Na obou koncích a uprostřed stojí osmiboké pavilony, které poskytují zajímavé výhledy na řeku. Most je postaven z cihel okrové barvy a ozdoben modrými mozaikami. Kryté klenuté přízemí poskytuje v letních měsících příjemný chládek, je to oblíbené místo íránské mládeže. Venku se dá sedět na kamenných schodech svažujících se do řeky nebo se dá i brouzdat v čisté, modré vodě. Mladé Íránky si neváhají vykasat kalhoty ke kolenům a za pomoci místních chlapců se cákají v řece.

Autobusem se vracíme do centra starého města. Právě tady probíhá výstavba metra a tak je několik ulic úplně uzavřeno. To značně stěžuje dopravu a způsobuje chaos a zácpy. Dál už to autobusem nepůjde a tak musíme pěšky přejít přes ohromné staveniště. Celá ulice je vybagrovaná a chodci se proplétají mezi stavebními stroji a doufají, že nikam nespadnou nebo je něco nepřeválcuje. Škoda, že v tom zmatku a prachu nestihnu skoro nic vyfotit. Potom zahneme do nějakého temného průchodu a ocitáme se v labyrintu Velkého bazaru. Tady by se nikdo bez průvodce nevyznal. Do bazaru se ještě později vrátíme, teď jím jenom rychle proplujeme na cestě do Páteční mešity. Není čas se nějak moc rozhlížet nebo lelkovat, člověk by byl navždy ztracen.

Isfahánská mešita Jameh - neboli Páteční mešita (každé město má Páteční mešitu, je to hlavní mešita, ve které se konají páteční modlitby) je největší mešitou v Íránu a k tomu je přímo učebnicovou ukázkou všech hlavních perských architektonických slohů. Nejstarší její části pocházejí z 8. století. Její dnešní podoba je výsledkem neustálých přístaveb a rekonstrukcí skoro až do současnosti. Z 11. století se v mešitě dochovaly 2 kopule, další prvky pocházejí od Mongolů, Timurovců, Turků a Safíovců. Každá éra se na celkové podobě mešity něčím podepsala. Kolem čtvercového nádvoří se k nebi vypínají 4 íwány orientované do 4 světových stran. Jsou to jakési otevřené klenuté síně se stalaktitovou výzdobou stropu obložené mozaikami. Ve středu nádvoří je fontána napodobující Kaabu v Mekce. Nádvoří lemují dvoupatrové arkády bohatě zdobené modrými mozaikami. Protože Korán zakazuje zobrazování osob, bylo umění ornamentu dotaženo k vrcholné dokonalosti. Složitá ornamentální výzdoba se prolíná s kaligrafickými nápisy. Taková nádhera se nedá popsat. Nikde jinde jsem to neviděla. I dva štíhlé minarety jsou celé obložené mozaikou. V jednom z íwánu je položen koberec, který má sloužit k modlitbám. Místo toho na něm pospává pár domorodců. Uvnitř prozkoumáváme starobylé prostory postavené z neomítnutých cihel se zajímavě řešenou klenbou. Za zmínku stojí také dřevěný krásně vyřezávaný mihráb ze 14. století.

Po prohlídce se autobusem přesouváme do prodejny koberců. V minulosti jsem už takových kobercáren absolvovala nepočítaně, ale v Persii je to pro turistu skoro povinností. Perský koberec je snad nejznámějším produktem perské kultury. Tradičně zhotovený koberec představuje pro Íránce mnohem víc než jenom pokrývku podlahy. Je výrazem blahobytu, je jakýmsi zajištěním pro zlé časy, kdy je ho možno prodat a tím získat nemalé peníze a je součástí kulturní a náboženské tradice. Rané nálezy jeho pletených předchůdců pocházejí z 5. stol. př. n. l. V 7. století se těšily koberce vázané z vlny nebo hedvábí velké obliby na perských královských dvorech. V průběhu staletí se umění vázání koberců stále zdokonaluje a vznikají další a další druhy vzorů. Kvůli vlně se chovají speciální druhy ovcí a zemědělci pěstují rostliny, ze kterých se vyrábí různá barviva. Už v 8. století se perské koberce dostávají přes Španělsko do Evropy. Později Ludvík XIV. dokonce povolává do Paříže vazače koberců přímo z íránského Kermánu. Dnes patří perské koberce k nejdůležitějším artiklům íránského vývozu. V celkovém objemu tvoří zhruba třetinu všech koberců, které se na celém světě vyrábí tradičním způsobem. Jejich budoucnost je ale dost nejistá, protože mládež se již tomuto náročnému umění nechce učit. Také hospodářské sankce vyhlášené OSN proti Íránu značně omezují a ztěžují jejich vývoz. Do USA byl jejich export přísně zakázán a do ostatních zemí je ztížen kvůli nemožnosti přímého bankovního spojení s Íránem. Nákup se většinou uskutečňuje prostřednictvím třetí země (Turecko nebo Emiráty). V obchodě nás pohostí skleničkou čaje a podají nám výklad o celém procesu výroby tradičních koberců. Mladá Íránka nám předvede vázání uzlíků a sami tak vidíme jaká je to pomalá a titěrná práce. Jeden středně velký koberec se tak vyrábí řadu měsíců a podle toho se taky odvíjí jeho cena. Rozhodně to není levná záležitost. Předvádějí nám různé druhy vzorů, jeden krásnější než druhý. Cena je tak zhruba 300-400 dolarů. Já si jako suvenýr kupuji malinkatý kobereček (60x60cm) za 50 dolarů. Nelze být v Persii a nekoupit si pravý peršan. Tím končí náš dnešní společný program.

V 18:30 se vracíme do hotelu. Trochu si odpočinu a kolem 20 hodiny vyrážím s přáteli ze zájezdu pěšky do centra. Beru si foťák a stativ, abych mohla dělat noční fotky krásně osvětlených památek. Obchody jsou všechny otevřené a na ulicích je plno lidí. Za výlohami vidíme moderní pěkné oblečení, elegantní boty, kabelky, značkové džíny, krajkové luxusní prádlo. Také vypasované kabátky, jaké nosí místní krásky se nám moc líbí. Pokud bychom měli více času, tak bychom si nějaký určitě koupily. Ceny jsou levnější než u nás. Po asi 20 minutách přicházíme na Imámovo náměstí neboli Mejdán. Celé náměstí je nádherně osvětleno. Svými rozměry 512 x 163m patří k největším a nejkrásnějším na světě. Náš Václavák je 4 x menší. Náměstí je obehnáno dvoupatrovými arkádami, jižní stranu zabírá Imámova mešita, na západní straně je palác Ali Qapu, naproti němu Lotfoláhova mešita a na poslední straně náměstí je hlavní vchod do Velkého bazaru. Mejdán je celý postaven v jednotném architektonickém slohu a patří v vrcholům islámského umění. Uprostřed náměstí je trávník a obrovská fontána, která je teď v noci barevně nasvícená. Připadáme si tady jak v Pohádce tisíce a jedné noci. V obchůdku pod podloubím si kupujeme vynikající zmrzlinu a kocháme se pohledem na tu nádheru kolem. Na trávníku piknikují místní rodiny, kolem korzuje místní mládež a projíždějí kočáry tažené koňmi. Po odpočinku začínám fotit osvětlené mešity a paláce. Kamarád se mezi tím seznamuje s jednou místní rodinou, která nás potom oba zve k sobě na deku na piknik. Piknikování je v Íránu velice oblíbené. Celé rozvětvené rodiny se k večeru scházejí v parcích nebo někde za městem v přírodě a přinášejí si sebou koše s jídlem a pitím. Milují zelenou trávu, stromy a rozkvetlé květiny. O parky všichni pečují, nikde člověk neuvidí rozbitou lavičku, poničené záhony nebo rozházené odpadky. To u nás by to tam po takových hromadných piknicích vypadalo jako na smetišti. Oba dostáváme sendvič se salámem, zeleninou a nějakým dresinkem. Přišlo mi to k chuti, protože jsem nestihla večeři. Kámoš na oplátku kupuje dětem zmrzlinu a já jim dávám pár bonbonů. Bohužel komunikace je dost složitá, mluví jen fársí. Podle oblečení se jedná o velice konzervativní rodinu. V jejím čele stojí otec, vedle něj v černém čádoru se na nás usmívá jeho manželka. Mají 3 dcery. Kromě nejmenší mají i ony na sobě čádory. Dále jsou tu 2 manželčiny svobodné sestry a potom dědeček s babičkou. Pro všechny obyvatele Blízkého a Středního východu je rodina velice významnou hodnotou. Udržují se v ní mnohem intenzivnější vztahy i mezi vzdálenějšími příbuznými. Všelijací strýčkové a bratranci jsou si mnohem bližší než v evropských rodinách.

Pro manželské soužití má zásadní význam podepsání manželské smlouvy. Ta stanoví výši svatebního daru, který vyplácí ženich nevěstě, dále upravuje vzájemná práva a povinnosti manželů a další majetkové záležitosti. Je povoleno používání antikoncepce. Povinností každého manžela je obstarávat obživu pro manželku a děti. Manželka může pracovat a tyto zisky patří jen jí. V případě rozvodu si děti ponechává otec. Při rozvodu manžel musí doplatit zbývající část svatebního daru, protože většinou při sňatku zaplatí pouze jeho část. Rozvedená žena tak má dostatek financí do doby než se zase vdá a nezůstane bez prostředků. Mnohoženství je již vzácné. Vztah Íránců k cizincům je dán tradiční orientální pohostinností. Pokládají za čest ve své zemi přivítat a pohostit cizince a nezáleží, jestli je to muslim či jinověrec. Pokud se s ním mohou ještě vyfotit a pochlubit se před ostatními, tak jsou na vrcholu blaha. Ještě nejsou zkaženi turistickým ruchem a nevidí cizince jen jako chodící peněženku, ze které by mohl kápnout nějaký bakšiš. Po rozloučení se pomalu vydáváme na zpáteční cestu do hotelu. Na mého kamaráda na každém kroku pomrkávají mladé Íránky, 3 dívky nás dokonce zastavují a chtějí se s ním fotit a vyměňují si mailové adresy. Potom se jich nemůžeme zbavit. Takové chování se rozhodně neslučuje s oficiálními konzervativními postoji, podle nichž se nesmí žena stýkat s cizími muži bez přítomnosti svého mužského příbuzného. Na druhou stranu zase muži nesmějí na ulici kontaktovat cizí ženy nebo se jich dokonce dotýkat. Ale celkem často vidíme mladé dvojice jak se vodí za ruku nebo se k sobě tisknout někde za keřem v parku. Tak to asi nebude s dodržováním pravidel chování tak horké. Nikde za celou dobu jsme nenarazili na tzv. mravnostní policii, která by na ulici zatýkala špatně oděné ženy. Hodně mladých dívek nosí vypasované kabátky a upnuté džíny, aby vynikla jejich štíhlá postava. Také líčidly určitě nešetří a velice populární jsou v zemi plastiky nosu. Často na ulicích, hlavně tady v Isfahánu, potkáváme Peršanky se zalepeným nosem po operaci. Kolem 22:30 se vracíme plni dojmů zpět do hotelu.

Íránská islámská republika, část 3. (Zdroj: Jarka Melicharová)

Středa 28. 4. 2010 - Isfahán

V 9 odjíždíme na prohlídku města. Hlavním bodem dnešního programu je Imámovo náměstí (Mejdán), na kterém jsem byla včera večer fotit. Pro svou nádheru a jedinečnost bylo zapsáno na seznam UNESCO. Začal ho stavět v roce 1602 Šáh Abbás I. Hrávalo se na něm pólo, které vzniklo tady v Persii jako cvičení pro jezdectvo. Odtud se postupně rozšířilo po celém světě. Pólo se na náměstí už nyní nehraje, ale jinak se od středověku vůbec nezměnilo. Jeho pohádkový vzhled nenarušuje jediná moderní stavba. Auta mohou vjíždět je do horní části náměstí, dále se už ozývá jen klapot koňských kopyt a hluk kočárů, které vozí návštěvníky kolem dokola.

Naše kroky nejprve míří k Imámově mešitě, která leží na spodní straně náměstí. Je to nejkrásnější mešita v Íránu a asi i na celém světě. Jako celé náměstí ji postavil Šáh Abbás I. v letech 1611-1629. Chtěl touto stavbou ukázat své bohatství a talent svých umělců. Určitě se mu to podařilo. Vstupuje se do ní 30m vysokým portálem ozdobeným modrými mozaikami, které tvoří úžasné ornamenty a kaligrafické nápisy. Ze stropu visí něco jako dekorativní včelí plástve nebo krápníky (stalaktity) taktéž obložené mozaikou. Tomuto islámskému dekorativnímu umění se říká makáme a podle perského učence a filosofa Sejjeda Hosejna Nasra jsou makáme krystalizací nebeské substance či éteru v pozemské podobě. Nad vstupním portálem se k nebi tyčí 2 štíhlé minarety opět laděné do modré a tyrkysové barvy. Před vchodem se zrovna fotí skupinka malých děvčátek v nádherných kostýmech pošitých barevnými flitry a se závoji na hlavách. Vypadají jak malé princezny.

Dostáváme se na hlavní nádvoří, které obklopují 4 vzdušné íwány (velké portály) a dvoupatrové arkády. Vše je do posledního centimetru obloženo mozaikami a dlaždicemi s geometrickými květinovými vzory. Největší íwán tvoří vstup do hlavní svatyně. Nad ní se klene obrovská tyrkysová kopule, která dominuje celému městu. Je neskutečně modrá jako by byla zhotovena z rajčího peří. Vedle ní stojí opět 2 minarety. Záplavy modři a spletité vzory arabesek a kaligrafických nápisů vytvářejí kouzelnou atmosféru. Jak takovou nádheru vůbec mohl někdo stvořit? Nepředstavitelná piplačka, vše do sebe zapadá na milimetr přesně. Je to opravdu jeden z divů islámské architektury. Známý íránský spisovatel Sádek Hedájat oslavil mešitu slovy: Tolik nádhery, tolik krásy ! Rozum trne úžasem.

Modrá kopule mešity zápasí s ultramarínem nebe a každému, kdo ji vidí poprvé, připadá jako zázrak, neuchopitelné kouzlo. Myslím, že tím přesně vyjádřil naše pocity po vstupu do mešity. I uvnitř v hlavní modlitební místnosti a v ostatních rozlehlých sálech jsou veškeré zdi a klenby obložené ornamentálními kachlemi. Náš místní průvodce se tady dává do řeči s islámským duchovním. Podle bílého turbanu poznáváme, že ještě nedokončil veškerá studia. Pouze nejvyšší duchovní tzv. ajatolláhové mohou nosit černý turban. Druhou mešitou na Imámově náměstí je mešita Sheikha Lotfolláha. Byla určena pro ženy šáhova harému a tak zcela neobvykle nemá minaret ani nádvoří. Vstupní portál je tradičně vyzdoben v modrých barvách, ale na kopuli převládají krémové a zlaté odstíny. Uvnitř každého upoutá nádherný mihráb se stalaktitovou výzdobou a úžasné mozaiky a arabesky. Mešita patří mezi nejkrásnější v zemi.

Naproti přes náměstí se zvedá pohádkový palác Ali Qapu. Bohužel nyní je částečně pod lešením. Peršané věnují opravám svých památek velkou péči a většina z nich je v perfektním stavu. Palác sloužil od konce 16. století jako rezidence šáhů. Jedná se o dost netradiční šesti patrovou stavbu s vysokou terasou, kterou podpírá 18 štíhlých sloupů z cedrového dřeva. Odtud šáh Abbás I. přihlížel vojenským přehlídkám a koňskému pólu. Nejprve vystoupáme po schodišti na terasu. Je z ní úžasný pohled na celé náměstí. Teprve odtud vyniknou barevné záhony květin, které tvoří na udržovaném zeleném trávníku různé geometrické obrazce. Také keře jsou stříhané do rozmanitých tvarů. Uprostřed zelené plochy se rozkládá velká nádrž s průzračně modrou vodou, ze které tryskají vodotrysky. Ze všech stran je náměstí obehnáno dvoupodlažními arkádami, v jejichž podloubí jsou různé obchůdky a řemeslné dílny. Pokračujeme po úzkém točitém schodišti nahoru. Mám co dělat, abych tam vyfuněla. Vnitřní sály jsou vyzdobené krásnými freskami s přírodními motivy. Na některých jsou dokonce zobrazeny postavy. V průběhu let byly postavy hodně poničené, ale teď je vše opraveno do původní nádhery. V posledním patře se nachází hudební salonek se zcela neobvykle tvarovaným stropem, který měl zlepšit akustiku. Do omítky jsou zvláštním způsobem vykrajované obrysy všemožných váz a pohárů.

Po důkladné prohlídce nás průvodce vede do boční uličky za náměstím do tradiční restaurace Naghsh-e-Jahan Traditional Restaurant na oběd. Nejsou zde normální stoly a židle, ale oblíbené dívány – jakési dřevěné postele vyložené koberci a polštáři. Na ně číšník doprostřed natáhne igelitový obrus a servíruje jídlo. My si musíme zout boty a posedat na polštáře kolem. Je to pro nás dost nezvyklé a nepohodlné. Zdi jsou obložené barevnými kachlemi s orientálními výjevy a zrcadlovou mozaikou. Okna jsou vyplněná barevnými skly. K jídlu si dávám oblíbený kuřecí kebab. Během pár chvil je restaurace zaplněná do posledního místečka. Po obědě nás zavedou do malého krámku, kde prodávají tradiční perské miniatury. Různé dřevěné nebo kostěné krabičky jsou pomalované výjevy z perského dvora nebo ze slavných bitev. Jsou to nádherné kousky, ale nad mé finanční možnosti. Vedle je pobočka pošty a kupujeme tam známky do Evropy. Jedna známka stojí neuvěřitelné 2 koruny. Tak jsme všichni zvědaví, jestli naše pohlednice vůbec dojdou. (Za týden po odeslání byly pohledy v Česku!).

Teď následuje osobní volno na nákupy. Přímo z náměstí je vchod do krytého Velkého bazaru, který patří k největším typicky orientálním bazarům na Středním východě. Krytý bazar vynalezli Peršané před několika tisíci lety. Tento v Isfahánu má části postavené v 8. století, ale většina pochází ze 16. století. Ponořuji se do labyrintu uliček. Kolem mě jsou krámky napěchované všemožným zbožím – zlato, keramika, tepané zboží, koberce, suvenýry, obuv, látky, oblečení, ovoce, zelenina…. Tím vším se proplétají motorky či vozíky se zbožím a davy lidí. Prohlédnu si z venku i některé řemeslné dílny na výrobu obrovských mosazných nádob a tepaného zboží. Opět se tu mohu pohybovat sama bez nejmenších problémů. Nikdo mě neobtěžuje ani nezakazuje fotografování. Všichni se mile usmívají a popřípadě mi ještě ochotně zapózují. Kupuji malé balení pravého šafránu a tři dečky na zeď, do kterých jsou vyšité verše z koránu. Fotobrašna mě už značně tíží do ramene a sotva pletu nohama. Jdu si na chvíli odpočinout na náměstí na lavičku a pozoruji cvrkot kolem. O pár laviček dál sedí kamarádi z naší skupiny a snaží se konverzovat s nějakými domorodci. Jelikož jejich angličtina je minimální, tak uvítají moji překladatelskou pomoc. Seznamuji se se starším pánem, který se ukazuje jako velice inteligentní a sečtělý. Mluví plynně anglicky a o naší zemi toho ví překvapivě dost. Třeba o roku 1968, kdy nás okupovali Rusové. To dost koukáme. Dříve prý žil v Anglii. Zajímá se jak to u nás vypadá teď, jaká je u nás nezaměstnanost, kolik co stojí a další různé věci. U nich prý mají mladí lidé také problémy po studiích najít vhodné uplatnění a dost jich je bez práce. Jsou tu s ním 2 mladé studentky. I v předepsaném oblečení a hidžábu, který jim zahaluje všechny vlasy, vypadají velice půvabně. Rádi by nám ukázali ještě nějaká zajímavá místa ve městě, ale my už bohužel nemáme čas a musíme se vrátit do hotelu. Tak se s nimi aspoň na památku vyfotíme.

V 15 hodin se pěšky doplazíme do našeho hotelu. Ani si nestihnu odpočinout a už v 15:30 začíná další část společné prohlídky. Autobusem přejíždíme na okraj města, kde se na kopci nachází zřícenina zoroastriánského chrámu Ateshkadeh. Chrám pochází ze Sasánovské éry. Někteří vyběhnou nahoru, ale já bych to nezvládla. Prý byl odtud krásný výhled na město. Kousek odtud zastavujeme u hrobky derviše ze 14. století. Místo je spíše známo pod názvem Manar Jomban – Třesoucí se minarety. Hrobka se nachází pod portálem, ze kterého po stranách vyrůstají 2 minarety. Několikrát za den se tu koná malé představení – strážce hrobky vyleze nahoru do jednoho minaretu a začne jím třást až se celý kýve. Na druhém minaretu jsou umístěny zvonky, které se po chvíli rozezní a je i pouhým okem vidět, že se kýve i druhý minaret. Je to místní zvláštnost, zřejmě jsou minarety spojeny nějakou vnitřní konstrukcí.

Vracíme se autobusem na Imámovo náměstí a po zbytek dne máme volno. S přáteli kupujeme na bazaru ještě nějaké maličkosti a pak nalézáme nádhernou čajovnu Qeysarieh Tea Shop. Vystupuje se k ní do patra po strmých schodech přímo u hlavního vchodu do bazaru. Usadíme se na terase, odkud je jedinečná vyhlídka na celé náměstí. K čaji nám přinášejí talíř s malými zákusky. Přijdou k chuti jako malá svačinka. Naposledy se kocháme pohledem na tu nádheru před námi. Je to jedno z nejhezčích měst, co jsem dosud navštívila. Jedno mínus ovšem kavárna má – není tu záchod. Tak se ho vydáváme hledat do vedlejší ulice, kde je celkem hezký hotel, tak snad v recepci bude WC. Nejprve v hotelu myslí, že se tam chceme ubytovat, když pochopí, že hledám záchod, tak mi odemknou nějaký protekční, dokonce evropského typu i s toaletním papírem. Bakšiš recepční striktně odmítne, vypadá, že jsem ho tím snad i urazila. Írán je jediná země, co jsem zatím navštívila, kde lidé odmítají bakšiše a snaží se turistům nezištně pomoci. Neuvěřitelné ! Přímo cestovatelský ráj. Potom si na náměstí ještě kupujeme výbornou zmrzlinu a pomalu se vracíme kolem 20 hodiny pěšky do hotelu.