Jak chutná jihovýchodní Asie

Thajská kuchyně

Já bych se ale rád zmínil o kuchyni thajské. I tu je možno u nás ochutnat. Ti co okusili, vědí, že je podstatně odlišnější od té čínské. Ona odlišnost spočívá hlavně ve volbě koření. Thajská kuchyně je ve valné většině extrémně pálivá, a to i pro mě, jakožto milovníka kořeněných a pálivých jídel. Věřte, že jestli jste u nás jedli něco hodně pálivého, v Thajsku to pálí mnohem mnohem víc. Opět musím zdůraznit, že nejsem kuchař ani žádný gastronom, proto jsou mi jemné niance a chuti neznámé. Patřím mezi ty, co řeknou, jestli mi chutnalo nebo ne. A co bylo příčinou libosti či nelibosti, to prostě neřeknu, protože to nevím a po pravdě, ani po tom nepátrám.

První možnost ochutnat Thajsko jsem měl až druhý den pobytu. V restauraci jsem si objednal jakousi kuřecí směs jak jinak než s rýží. Tady bych se rád zmínil o tom, že mám rýži na svém pravidelném jídelníčku, ale jíst rýži připravovanou mnou nebo opravdovým kuchařem v české restauraci, je úplně něco jiného. Nevím jak to ti malí lidé v Asii dělají, ale jejich rýže nemá konkurenci. Pokud byste se rozhodli v Thajsku nebo v Laosu nakoupit rýži a připravit si ji podle svého, můžu vás ujistit, že to nebude nic lehkého. Tolik druhů rýže, co lze koupit na tamních trzích, jsem ještě neviděl. Abych to lehce zjednodušil, v každé restauraci, ať už v klasické uzavřené s air-conem nebo takové té street-ové, kde je v podstatě jen kuchař, jeho výzbroj a stolek dva, jen pro pár hostů, máte možnost výběru ze dvou druhů rýže. Ta je tedy stejná, ale rozdíl je v její úpravě. Klasická sypká rýže a tzv. sticky rice, tedy lepivá. K mé škodě jsem sticky rice ochutnal až krátce před koncem našeho putování. Měl jsem totiž až do té doby zafixováno, že to bude nějaký druh rozvařené rýže, tedy takové, kterou v případě nepozornosti v kuchyni, okamžitě vyhazuju. Sticky rice je stejně vynikající jako rýže sypká. Účelem lepkavosti je způsob, jakým ji asiaté konzumují. Tedy vezmou, uloupnou, malou hromádku, tu v dlani ještě víc zmačkají do kuličky velikosti golfového míčku a tu pak namáči v omáčkách s masem, zeleninou apod.

Vlastní masové směsi mi nepříjdou nijak zvláštní, líší se jen druhem masa a tím, jaká zelenina nebo jiná ingredience (např. houby) převládá. Spíše bych upozornil na rozdíly v pálivosti. Udávají několik stupňů pálivosti. Ochutnal jsem very spicy, a u ochutnal to také zůstalo, pár soust, už v takovém vedru umocnilo pocit ještě většího vedra. Vzal jsem si z první zkušenosti ponaučení a příště už jsem se snažil very spicy pokrmům vyvarovat. V dalších dnech jsem však zjistil, že i "pouze" spicy je pro našince nepoživatelné. Díky kamarádově dlouholeté kamarádce, tedy Thajce, jsme měli možnost ochutnat i jídla, která bychom si asi stěží sami objednali. Důvodem byla neznalost, tedy obavy z neznámého. Velkou část jídelníčku tvoří ryby, tady jsem strach neřešil až do chvíle, kdy jsem narazil na rybu, díky které jsem měl pocit, že asi uhořím. A to mě přesvědčovali, že vůbec nepálí. Nevím jestli jsem to měl brát vážně a že je to opravdu nepálilo, nebo jestli mělo jít o srandu. V každém případě jsem si začal dávat čím dál větší pozor.

Když se vyrazí do restaurace, není to jako u nás, že si vyberete hlavní jídlo a jíte jen to, co vám přinesou na jednom talíři. V Asii si objednáte například rybu a dostanete k tomu ještě několik dalších menších talířků s různými druhy salátů, zeleninových, s mořskými příšerami jak jsem říkal já nebo ovocných a neposlední řadě několik mističek s různými druhy omáček. Jak jsem zjistil tak právě tyto omáčky určují, jak moc bude sousto pálivé. Tedy pozor na omáčky. Samozřejmě i do tak typické kuchyně jako je ta asijská, se dostala kuchyně západní. Občas jsem za ní byl rád. Měl jsem aspoň jistotu, že mě klasické fritované hranolky neupálí, i když je u nás v oblibě nemám.

Co by snídaně mi bylo kamarádem doporučeno ochutnat jejich polévky. I ty jsou samozřejmě pálivé, ale není to tak běžné. Stačí se jen zeptat a dát si tak nudlovou se zeleninou apod. Polévky jsem po čase také zavrhnul. Nikoliv z důvodů pálivosti, ale všiml jsem si, že do většiny jídel, hlavně do polévek dávají cosi zeleného, nerad bych teď mlžil, bylo mi řečeno, že šlo o lemmon grass, tedy citronovou trávu ( tu jsem při našich cestách po Laosu viděl růst podél cest jako obyčejnou trávu). A tohle "něco" zeleného mi přišlo chutí hodně podobné lékořici, kterou, teď mi promiňte, opravdu nesnáším. Rozsah mého jídelníčku v Asii se začal nebezpečně zmenšovat. Nejdříve pálivost, pak lékořicová chuť a nakonec zmenšení zásob carbofitu na minimum. Když už mi jídlo chutnalo, tak jsem pak musel trávit drahocenný čas posedáváním na wc. Několikrát nám to kompletně zhatilo plány, tedy z původního celodenního výletu do neznáma, jsme byli nuceni prozkoumávat okolí jen v bezpečné vzdálenosti od wc. Naštěstí jsem se ponaučil velmi rychle a před celodenním trekem jsem pro jistotu jedl jen sušenky a čokoládu.

Ještě bych rád upozornil na důležitý fakt. Pokud byste se vydali do Laosu a postihly by vás podobné zažívací potíže jako mě, a pokud byste nebyli vybaveni dostatečným množstvím carbofitu nebo podobných v Laosu nesmírně cenných léků, tak vězte, že sázet na to, že zajdete do marketu a vyřešíte to operativně snězením celé tabulky hořké čokolády, se vám nevyplatí. Ve chvíli akutní situace jsem doslova proběhal několik malých i větších obchodů a nikde jsem neobjevil ani kousek hořké čokolády. Po pravdě řečeno na skladě nemají ani tabulky mléčné. Jedinou čokoládu, kterou lze v Laosu pořídit, koupíte ve formě čokoládových tyčinek, tedy snickersky, kit-kat nebo ve formě bonbonů. Po delší době mě chvílema přepadával smutek, na jednu stranu je thajská a laosská kuchyně velmi zajímavá a určitě chutná, ale bohužel patřím mezi ty smolaře, kteří mohou jen nasávat vůně a tiše závidět šťastlivcům.

Proto mě potěšilo to, že je zde možné koupit a ochutnat ovoce, a to neskutečně dobré a v nepřeberném množství. Byl jsem natolik uchvácen, že mě po chvíli přestalo zajímat, co jak se jmenuje, ta jména pro mě byla stejně natolik krkolomná, že po ochutnání dalšího ovoce, jsem okamžitě zapomněl, jak se jmenovalo ovoce předchozí. Jedno vím jistě, že v Asii pěstují takové druhy ovoce, které se nedají přirovnat k žádnému evropanovy známému druhu, a to ani vzhledem a hlavně ani chutí. Můžu vám jen říct, že existuje ovoce, která má svou specifickou chuť jako u nás například hruška, a ta chuť je nepopsatelně výborná. Díky tomuhle faktu, jsem si řekl, že při příští návštěvě Thajska musím navštívit některou z ovocných farem a opravdu se soustředit na to, co jak roste a jak chutná a popsat to zde co možná nejpřesněji. Jak v Thajsku, tak i v Laosu se najíte dobře a hlavně velmi levně. Ať už dáte přednost posezení v restauraci, nebo využijete pouličního občerstvení, kterého se opravdu nikdo bát nemusí. Sice by vás mohl odradit pohled na mouchy obletující čerstvě ugrilované kousky masa napíchaných na špejli, ale jí to všichni a kdyby měly tyto pokrmy způsobovat zdravotní obtíže, nikdo by si je nekupoval. Lidé je rádi kupují a opravdu jim chutná.

Málem bych zapomněl opomenout jeden markantní rozdíl mezi Thajskem a Laosem. Jak mnozí ví, Laos byl v minulosti ovlivňován francouzskou kulturou a zvyky. Již jsem se zmínil v samotných článcích o Laosu, že je tento vliv patrný zejména v současné architektuře. Tento vliv se promítl i do laosské kuchyně. Téměř u každého stánku s rychlým občerstvením lze koupit bagety. Tedy ryze franzcouzskou záležitost. A to zeleninovou, kuřecí nebo tuňákovou. Více druhů jsem nikde neviděl. V prvních dnech v Laosu bagety tvořily značnou část mého jídelníčku. Neměl jsem díky nim ani jednou sebemenší zažívací obtíže. Bohužel i u mě platí, že čeho je moc, toho je příliš a po čase jsem nemohl bagetu ani cítit. Pro ty, kteří mají obavy z ochutnávání neznámého pokrmu, mám dobrou zprávu. Všude, jak v Thajsku tak i v Laosu najdete restaurace, kde si můžete objednat jídlo, na které jste zvyklý z Evropy. Od english breakfast, přes italské těstoviny, pizzu až po fish and chips. Ani v jedné zemi nikdo z návštěvníků hlady neumře. Dobré jídlo by se mělo i dobře zapít.

Jsme národem pivařů, a ani já ani můj kamarád nejsme vyjímkou. Pivo máme rádi a byli jsme potěšeni, že nám v Asii nechybělo. Ba dokonce musím uznat, že je thajské i laosské pivo vice než pitelné. Je vcelku velice dobré. Bude to pravděpodobně tím, že ani jedna země nemá svou vlastní pivní tradici a díky svých nepřehlédnutelným schopnostem kopírovat cokoliv s takovou přesností, že i odborníci mívají leckdy obtíže s odhalením nepravosti, se naučili vcelku velmi zdatně vařit pivo dle evropských receptur. V Thajsku je asi nejpitelnějším pivem Chang (slon). Prodává se v láhvích po 0.6l a v poněkud větší síle než jsme u nás zvyklý. Tedy 6,4% vol. Což by mělo každého upozornit, že v tamním tropickém podnebí se nevyplácí vypít piva moc. Síla piva je znát už po jednom kousku. V Laosu naproti tomu kraluje Lao beer. Je o něco slabší, ale chutí téměř schodné s Changem.