Šílených pout se z krku nadosmrti nezbaví

Horský kmen – Padaung

Kostry domů, mají stlučenou z prken, nebo bambusu a zdi tvoří často jen bambusové rohože. Střechy, mají pokryté palmovým listím a ty „honosnější“ mají vlnitý plech, zatížený kameny. Přestože, každé to malé obydlí, má krytou verandu, kde vysedávají ženy u podivných jednoduchých ručních strojů, které se dají přirovnat k tkalcovským stavům. Jenže tyto, jsou, přece o něco jednodušší. Ženy na nich vyrábí překrásné pestrobarevné látky, různých rozměrů, šátky a šály. Veranda slouží i pro zhotovené výrobky, které jsou vzorně uloženy, což turistům usnadňuje výběr při nakupování.

Pohled na vše kolem, je ovšem poněkud trýznivý. Některé domy – pokud se to domem vůbec dá nazvat - stojí na kůlech, a v nich musí žít. Spí se na zemi a šest lidí, je běžná „porce“. Až tady v té nejzapadlejší vesnici, kde doslova končí svět, člověk zjistí, co všechno k životu nepotřebuje. Přestože je to kmen k politování, oni na svoji situaci nežehrají. K návštěvníkům jsou vlídní a laskaví. Kdo ví, zda si umí představit lepší budoucnost.

S úsměvem na tvářích nás první obyvatelé zrovna nevítají. Spíš v nich vidím přísnější výraz. Nejvíce zajímáme děti, které když dostali první sladkost a také fixy, začínají dovádět čím dál více, chytají mé ruce a táhnou mě dál do vesnice. Na prašné cestě pobíhají slepice a v nevelkých ohrazených prostorách leží černá prasata. Přisedám si na verandu k jedné mladé ženě, která zrovna kojí malé dítě a přes brčko, popíjí čaj, jelikož jinak by se nenapila. Nemá nic proti tomu, abych se s ní vyfotil. Prozrazuje mi, že obruče má od svých šesti let a žít jinde si představit nedovede. Život, byť v malém městě by byl pro ně stresující, mají tady vodu, elektrický proud, za který platí čtyři krát méně, než ve městě. Peníze si obstarávají prodejem svých výrobků a část také tvoří peníze ze vstupného od turistů. Nezahálí, ani manželé, kteří vyrábí z bambusu hrníčky různých velikostí, figurky ze dřeva, které zdobí, jak jinak, než mosazné kroužky.

Nejen ženy, ale i dívky si malují obličej tanakou. Je to přírodní pudr, který získávají z kůry stromu tanaka. Získaný prášek se musí rozmíchat vodou a poté se tento make up nanáší na obličej. Po zaschnutí vytváří na obličeji různé obrazce a chrání je nejen před sluncem, ale má také řadu pozitivních účinku pro pleť.

O kus dále je i velice jednoduchá škola. Malé stoly, stoličky a na koho stolička nezbyla, sedí na zemi. Děvčat a chlapců jsem napočítal deset. Za darované, jednoduché propisovací tužky a fixy, byly rádi nejen oni, ale hlavně paní učitelka, která mi řekla. „Moc vám za děti děkuji. Ony barevné tužky téměř neznají a já je nyní můžu učit jednotlivým barvám a také nebudou vše kreslit černě, ale i barevně.“

Pokud mám popsat ony mosazné kroužky, tak jsou silné asi jako malíček dospělého člověka. Ty ovšem časem vystřídá mosazná spirála, kterou dívkám kolem šestnáctého roku odborně „natočí“, některá ze starších  žen. Do dovršení zmíněných let, zdobilo krk dívek více jak dvacítka mosazných kroužků.

Legend, proč táto tradice vznikla, je hned několik. Obruče měly chránit ženy, před napadení hadem, či tesáky tygrů. Jiná zase říká, že takto chránili ženy, před možným prodejem do otroctví. Obchodníkům se takto „vyšňořené“ ženy, zdály neatraktivní. Ať už je pravda kdekoli, nošení tohoto „zkrášlujícího prvku“, přináší ženám ne málo utrpení. Když se chce žena napít, používá „brčko“, na spaní má speciální polštář, při kojení se nemůže těšit, ze slastného pohledu, jak její dítko pije. No a tak bych mohl pokračovat, třeba kožními problémy z důvodu pocení a v chladnějších měsících onemocněním dýchacího traktu. Možná si někdo řekne, že vysvobozením, by mohlo být odstraněním obručí na stálo. Jenže realita je zcela jiná. Po létech nošení svaly i kůstky krku jsou natolik zesláblé, že udržet hlavu, při její váze rovně, je zhola nemožné. Žena by se tímto rozhodnutím natrvalo upoutala na postel.

Spirála, kterou mají ženy v dospělosti, má více, jak třicet závitů. Váha pak dosahuje až šest kilo a musí se udržovat, stejně jako krk pod ní. Natočenou zářivou spirálu jsem chtěl koupit a přivést si jí jako suvenýr. Požadovaná cena i po smlouvání, mě ovšem rychle odradila, ale malou spirálku, jsem si přece koupil.

Krk se maže nejčastěji kokosovým olejem, nebo mastí. Dokonce nastane i chvíle, kdy se celá ta „paráda“ sundá, aby se ženy mohly podívat do zrcadla, jak vypadají bez obručí. Viděl jsem a stačilo mi to. Ty modrofialové skvrny na ramenou, mi zůstanou dlouho vryté do paměti. Stejně jako místo kde tito lidé žijí.

Při svých cestách jsem viděl, jak žijí bedujíni v poušti, lidé v džungli, nebo jak se dá žít na jezeře v plovoucí vesnici. Viděl jsem, jak je těžký život, v blízkosti činné sopky, nebo po ničivém tsunami. Pokud to nezažijete, nepochopíte a kdo to neviděl, neuvěří!