Před ulehnutím si všichni bereme na sebe to nejteplejší oblečení, co máme. Nejen ráno, ale i celou noc byla zima. A není se čemu divit, jelikož jsme ve vysoké nadmořské výšce - 2750 metrů. K rannímu buzení kohoutím kokrháním, přibyla ještě zima.
Po snídani odevzdáváme klíče od chatek, na kroužku je také prázdná nábojnice ze samopalu, která připomíná smutnou vzpomínku na tragické události, jimiž si Laos prošel v době války. Kdo ví, možná, že některý projektil z této patrony mohl vzít život nevinnému člověku. Našim průvodcem po dnešní den bude majitel chatiček i bungalovů, který říká: „ Pokud chcete navštívit všechna zajímavá místa v tomto okolí, budete potřebovat, nejméně tři dny. Jak dosud přístupné pláně, tak jeskyně, teplé prameny, jsou od sebe vzdálené hodně kilometrů.“
Z devadesáti osmi džbánových lokalit, jsou odminována zatím jen tři, kde je 1998 těchto podivných nádob. V první, kterou navštěvujeme, jich napočítali 334. Největší nádoba, dosahuje dvou metrů a váží téměř šest tun. Procházíme vyšlapanými uličkami v trávě a obdivujeme ty obrovité vápencové hrnce. Na jednom z nich je i obrovitá poklice.
Z kterého období pochází a k čemu lidem sloužily? Nezodpovězených otázek je mnoho. Jedna z legend tvrdí, že jsou staré až dva tisíce let a jsou to pohřební urny. Jiná říká, že v dávných dobách do nich lidé dávali rýži a další, že sloužily jako nádoby na dešťovou vodu, jiná zase, že v nich kvasila rýže na pálenku.
Nedaleká poměrně velká jeskyně, světlo do záhad nepřinesla, ba naopak ještě více legendy rozvířila. Zda jeskyně sloužila pro vypalování nádob, nebo dokonce mohla být krematoriem, utvrzují dva stropní otvory. Kdo ví, možná sloužily jako komíny. Jisté je, že jeskyni využívali přívrženci Pathet Lao. Tato lidově osvobozenecká armáda Laosu, vznikla v roce 1949 a byla to jakási vojenská prodloužená ruka komunistické Vlastenecké fronty Lao.
Jak to ve skutečnosti bylo, se už po tolika letech zřejmě nikdo nedoví. Vidět na vlastní oči, místo, které je jedním z největších a nejnebezpečnějších archeologických záhad na světě, se nevidí každý den. Navíc je i zapsáno v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Pláň kamenných džbánů opouštíme a míříme do oblasti, která byla ještě nedávno hustě posetá nevybuchlou municí.
Publikováno: 3. 5. 2015, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula
