reklama

Rýžovými poli v sedle kola

Dříve než dorazíme do Van Viengu, který je jen 155 kilometrů od hlavního města Vientiane, musíme opustit vysoko položený Phonsavan. Čeká nás opět dlouhý čas, který strávíme na cestě v autobusu.

Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)

Tentokrát je o mnoho menší, ale neuvěřitelné množství zavazadel a dvě motorky už jsou na jeho střeše, zbytek pytlů a beden, zase mezi sedadly v uličce, budou sloužit, jako sedadla. Naše lístky, jsou opět s místenkou.

První úsek cesty do vesničky Phu Khun, už známe. Sama zatáčka, stoupání a zase klesání, nás už nepřekvapuje. Po najetí na hlavní tah silnice číslo 13, snad už nás nebude čekat tolik záludných zatáček. Uvidíme. Jedinou větší vesnici, kterou projíždíme je Khasi, kde ukazatel „říká“, že po šedesáti kilometrech budeme v cíli. Cesta se ovšem klikatí stále, mezi horami, které mají neskutečné tvary.

Jsme ve Van Viengu, kterému okolní vápencové hory dodávají úžasnou kulisu. Už na první pohled je vidět, že zde bude zatím nejvíce turistů, než tomu bylo doposud v místech na severu. Sehnat levné a slušné ubytování, ovšem nebyl žádný problém. Ještě před setměním procházíme nevelkým městem, kde je mnoho nejen restaurací, obchůdků, ale i videokaváren. Lidé, zde posedávají i polehávají v pohodlných boxech. Nechybí zde pizzerie, internetové kavárny, masážní centra a pro milovníky tance i noční bary. Ve vzduchu polétávají horkovzdušné balony a o kus dále se turisté tuk tukem vrací s velkými nafukovacími dušemi, po sjetí řeky Nam Xong, která městečkem protéká. Výčet neuvěřitelného množství atrakcí, ovšem nekončí, jelikož, zde máte šanci, jet na raftu, případně i kajaku.

Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)
Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)
Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)

Jenže, neumět jezdit na kole, asi bychom v této komunitě neměli co hledat. Celodenní zapůjčení kola vyjde na šedesát korun a jednu půjčovnu, kde majitelé zrovna umývají kola stříkající vodou od prachu, máme přímo naproti našeho ubytování. Po prohlédnutí různobarevných kol, si na ráno zamlouváme kola k celodennímu výletu. V sedle kol, toho zvládneme vidět určitě více, než šlapat po svých. Prašné pole a zase pole, před námi. Zadní část těla i ruce dostávají řádně do těla, jelikož kola se dají přirovnat k těm, které známe, coby „ukrajina“.

Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)

Stejně, jako v Louang Phabangu, tak i zde po východu slunce obchází městem skupina mnichů, oděných do skořicově barevných hábitů, pro milodary. Počasí je nádherné. Azurová obloha, je vyšperkovaná obláčky a náš ostrý cyklistický start začíná. Po přejetí řeky, se slušná asfaltka, mění úzkou kamenitou cestu. První pauzu máme u nevelké jeskyně, kterou prolézáme i po čtyřech a díky dobrým baterkám, vidíme vnitřní zajímavé skalnaté tvary.

Směr, kterým jedeme, se nám moc nezamlouvá, jenže zde není nikdo, kdo by nám svoji radou pomohl. Vjíždíme na vyschlá rýžová políčka, kde je zřetelná vyjetá uzounká cestička od kol. Horší, je ovšem „podloží“! Asi byly lepší předešlé kameny, než tyto neskutečné hrboly a přeskakování z jednoho políčka do druhého. Nám ovšem nezbývá nic jiného, než šlapat do pedálu dále. Prašné pole a zase pole před námi.

Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)
Rýžovými poli v sedle kola
Rýžovými poli v sedle kola (Zdroj: František Mamula)

Přijíždíme k dřevěnému domku, nebo spíše chýši. Nabízené pivo na tabuli, je momentálně vyprodané a na naše dotazy, kudy dál manželé, jen pokrčují rameny a kroutí hlavou, na znamení, že nám neporadí. Sláva. Jsme konečně na cestě. Je kamenitá, hrbolatá a prašná. Prašnost ještě více umocňují projíždějící tuk tuky a hlavně dvoj a čtyř kolky. Je zde dokonce i ukazatel k místu, kde se bude dát smýt neskutečný prach, který sedá na naše obnažená a zpocená těla. Ještě pět kilometrů a budeme tam. V krámku si dáváme pivo, které jen zasyčelo a bylo v nás.

Krátce před polednem, jsme v cíli. Když si představím, že budeme v tom vedru, absolvovat cestu zpět, ani nemám chuť na oběd. Jenže musím být zticha, jelikož ten „cyklo“ nápad vzešel z mé hlavy. Po vykoupání a pohledem na lidi, jak sjíždí lanovou dráhu S mým nápadem, že bychom pro zpáteční cestu mohli využít tuk tuk, souhlasí jen Dalibor. Navrženou cenu tuk tukáře, se nám nepodařilo snížit a nám nezbývá, než šlapat do pedálů znova. Všichni poposedáváme na sedadlech, jak se nejlíp dá, ale naše snažení nepomáhá. „Sedací“ část těla bolí stále více a stejně tak trpí ruce.

Po několikerých pauzách, přejíždíme lávku a jsme na asfaltové cestě. Tak to je úleva a já složitě přemýšlím, zda to je sedm, či více let, když jsem naposledy „osedlal“ bicykl. S úsměvem na tvářích, vracíme ty šílené „ukrajiny“ a pozdní odpoledne, včetně večera je před námi.

Publikováno: 10. 5. 2015, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula