Laos - plavba po Mekongu, část 1.

O transportu z Chiang Khong do Laosu a následné cestě po Laosu jsem se již lehce zmínil v předchozím článku. Po nezbytné celní proceduře jsme se tedy nalodili a vyrazili na 2 denní cestu jen velmi řídce nebo zcela neobydlenou oblastí. Na slow boat se vejde hrubým odhadem asi 100 lidí. Vlastní posádku tvoří jen 2-3 laosané. Jeden z nich musí tak zvládat několik věcí a to absolutně bezchybně. Kontroluje chod motoru, vyvážení lodi, nakládá a vykládá zavazadla a ještě stíhá obsluhovat spolu s dalším členem/kou cestující. Tedy nabízí nealko nápoje a jediný alko nápoj, Lao Beer.

Název "slow boat" sice napovídá, že je loď pomalá, ale musím se přiznat, že mi chvílema přišlo, že pluje docela svižně. Opravdu pomalou je dle mého jen ve srovnání se "speed boat". Nechápu některé turisty, že volí právě volbu rychlé lodi. Jednak je tak rychlá, že si pomalu ani nestihnete všimnout kudy jedete. Je nesrovnatelně menší a nepohodlnější a zároveň je i velmi nebezpečná. Velmi často se stává, že se převrhne, čímž se cestující chtě nechtě vystavují velikému nebezpečí. Všichni cestující v naší lodi toho byli v průběhu 2 denní plavby svědky. I místní lidé, brázdící vody Mekongu takřka denně, byly na chvilku vystaveni velkému nebezpečí. Více povyprávím později. A v neposlední řadě, je plavba speed boat znatelně dražší.

Určitě stojí za zmínku rozvržení lodi. Její 2/3 tvoří prostor pro cestující, resp. turisty. Po každé straně lodi je řada tvrdých a velmi nepohodlných lavic. Ti co se nalodili dříve, měli to štěstí, že na ně zbyla jakási podložka, která nepohodlné sezení aspoň trošku zmírnila. Rozumné by bylo, kdyby na 1 lavici připadli 2 cestující, bohužel v tomto případě není prioritou bezpečí cestujících a dodržení maximální kapacity, takže se mnohdy na 1 lavici mačkali i 4 cestující. Někteří po několika hodinách rezignovali a posedali si radši na zem, tam kde bylo možné aspoň na chvíli natáhnout nohy, nebo si dokonce lehnout. Zbylou část lodi tvořil prostor pro obrovský motor, nejsem odborník přes auta, ale řekl bych, že byl nejspíš z nějakého náklaďáku, jako vyloženě lodní motor mi nepřipadal a logicky jsem usoudil, že by se asi v tamních místech těžko sháněl. Nad motorem bylo cosi jako přístavek, v době, kdy nebyla loď přeplněna, patrně využíván jako prostor pro spaní, využívaný hlavně místními cestujícími, tedy vesničany z povodí Mekongu. V našem případě byl prostor vyplněn batohy turistů. Spolu s motorem bylo v zadní části i místo pro samotné vesničany, sezení pouze na zemi. Úplnou záď tvořil malý balkonek, který využívali hojně kuřáci. V přední turistické části bylo kouření zakázáno. Kouřit se smělo i v prostorách u motoru, tedy spolu s vesničany. Onen balkonen využívají místní i pro přípravu jídla. Několikrát jsem si všiml, jak jedna laoská stařenka připravuje cosi jako polévku, klečíc na zemi, před sebou cosi jako kotlík, nebo hrnec chcete-li, vedle sebe prkýnko a přísadami připravené k nakrájení. Tato stařenka se chovala, jako by tam nikdo nebyl, zcela bez zájmu se věnovala připravě polévky. Přitom ji vědomě bezohlední kuřáci museli překážet. My jsme se strávili přibližně 2-3h na lavici v přední části. Já si občas odběhl do zadní části k vesničanům na cigaretu, tedy zde nechtěné přiznání civilizačního zlozvyku. Sice je kouření nezdravé a ve skrze zbytečně a stupidní, ale občas se i taková pauzička na cigaretu vyplatí. V našem případě to platilo jednoznačně. Přišel jsem na to, že vesničanům moje vysedávání u okénka s cigaretou nevadí, a tak jsem se rozhodl, že radši budu trávit čas tam, na zemi a "v klidu".

Klidem myslím chvíle, kdy jsme nebyli nuceni poslouchat nesmyslné žvásty některých turistů. V této zadní části byl naopak takový rámus, že jsme po celodenní plavě následně v restauraci v Pak Beng zjistili, že na sebe hrozně křičíme a že i na obsluhu mluvíme nezvykle nahlas. Důvodem byl samozřejmě lodní motor. Sice dělal kravál, ale mě to nijak nevadilo, onen zvuk byl natolik monotónní, že mi po chvíli ani nepřišlo, že tam nějaký rámus je. Jedna věc mi ale chvílemi na motoru vadila. Sálalo z něj neskutečné horko. Když se si tak posedávali u okýnka, ovíval mě větřík a ani mi to nepřišlo, ale v okamžiku, kdy za námi přišel člen posádky, s tím, že se loď kymácí a je nutné, abychom si přesedli na opačnou stranu, tedy blíže k motoru, tak jsem začal pokukovat nechápavě po 3 vesničanech, kteří přímo u motoru seděli snad několik hodin. Já bylo od motoru tak o 1,5m dál než oni, a vyloženě jsem se vařil.

Popis lodi bych uzavřel tím, co každý cestující chce nechtě musí aspoň jednou v průběhu dne řešit. Pokud si dopřeje Lao Beer, pak to musí řešit i několikrát a často. Tedy WC. Bylo za malými dvířky hned za motorem, v průchodu ze zadní do přední části lodi. Nepřekvapilo mě, že šlo o turecký záchod, smrad jsem očekával, splachování mě zajímalo. Bylo vyřešené velmi jednoduchým a vcelku logickým způsobem. Velká káď s vodou z Mekongu, naběračka, cosi jako zednická fanka a ať si za sebou každý spláchne. Ze začátku mi chození na záchod vadilo a snažil jsem se ho, co nejvíc oddalovat, následně pak i tím, že jsem pil pivo pomaleji i za cenu toho, že mi zteplá. Ale vlivem horka vycházejícího z motoru a podstatně silnějším pivem než jsem zvyklý pít u nás, jsem následně lehce omámen začal přijímat fakt, že je na záchodě smrad k nevydržení, vcelku dobře a tyto časté procházky mi pak přestaly vadit.