Laos - plavba po Mekongu, část 2.

Jak jsem se seznámil s laoským pivem a jeho sílou už víte. Pro správné pochopení mého počínání v dalším vyprávění je důležité, abyste chápali "můj" způsob cestování, poznávání a nabývání cenných a pro někoho třeba i bez cenných, v každém případě však užitečných zkušeností. K tomu, abych měl možnost, co možná nejvíce pochopit mentalitu, zvyky, způsob žití a kulturu cizích krajů, se občas dostanu do konfliktu s nelegálním, leckdy zakázaným jednáním. Sice to občas může být nebezpečné, ale prozatím jsem díky těmto situacím zažil příhody a poznal tamní život tak jak ho cestovatelé mající strach z opravdového nekomerčního poznávání nikdy nezažijí. Samozřejmě to neznamená, že pokud byste se chtěli dostat k "domorodcům" blíže, že budete muset dělat to samé, co já. Někteří možná tuší. Ano, setkal jsem se v Laosu s drogami. Nechci žádné čtenáře, či budoucí návštěvníky této země děsit. Ani bych nerad, abych vešel do povědomí jako konzument drog. Celé je to jen o tom, že se s tímto chtě nechtě určitě setkáte, pokud budete alespoň trochu přátelští a nebudete na okolí působit jako snobští turisté, využívající pouze cestovních kanceláří a ověřených turistických destinací a atrakcí. Je pak už jen na vás, na kolik se rozhodnete přiblížit více k místním obyvatelům.

Tedy, v případě, že se do takové situace dostanu, z pravidla nabídku přijmu a připojím se tak k místním, čímž si otevírám dveře k jejich důvěrnějšímu poznání a možností získat mnoho cenných a nijak pro turisty přikrášlených nebo zavádějících informací. V lepším případě získám výborné tipy k návštěvě míst, která jsou běžným cestovatelům skryta. Ještě bych rád upozornil, aby jste mé počínání nebrali jako příklad a pokud se někde v cizí zemi s něčím takovým setkáte, mějte na paměti, že je důležité znát rizika a nebezpečí, která jsou s tím spojena. Rovněž je třeba znát sebe a přinejmenším už nějakou tu zkušenost mít, abyste se tak vyhnuli případným potížím a nechtěným zážitkům.

V předešlém odstavci jsem měl hlavně na mysli lehké drogy, tedy marihuanu. Díky ní, jsem se setkal se zajímavými lidmi, byl pozván na bbq a poznal nové přátele. Mé první milé setkání v Laosu proběhlo právě na lodi. Seděl jsem v zadních prostorách a sledoval ubíhající džungli na levém břehu. Kopce pokryté neprůchodnou zelení se chvílemi střídaly s kukuřičnými políčky s malými přístřešky z rákosí a bambusu. Velmi mě udivilo v jakém to terénu jsou domorodci schopni kukuřici pěstovat, využívali opravdu každý možný prostor, kde nebylo nutné kácet velké stromy. Občas mi připadlo, že musí po kopcích lézt takřka po čtyřech. V jedné chvíli mě oslovila žena ve středních letech s tím, že by si ráda přisedla. Dali jsme se do řeči, přes běžné fráze typu "odkud jsi, kam máte namířeno, jak dlouho už tu jste a jak dlouho budete" až po letmé vyprávění o svých vlastech, dojmech z dosaavdních cest. V průběhu konverzace si italská profesorka z jakési university připálila balenou cigaretu, letmo jsem jí sledoval, čehož si všimla a vzápětí mě ujišťovala, že je to pouze tabák a nikoliv marihuana. Načež dodala, že je to škoda. Přikývl jsem, zapálil svou a pokračoval v povídání.

První den plavby jsem tak měl občasně zpříjemněny sice starší, ale vcelku pohlednou a zajímavou spolucestující. K večeru jsme přistáli u břehu vesnice Pak Beng, přestavěné pro účely zastávek lodí a noclehů jejich cestujících. Po zabydlení v pro nás až příliš luxusním guesthausu, na oko velmi násilně upraveném ve franczouzském stylu, s pokoji s nařasenými závěsy, stylovými lampičkami, vysokými masivní postelemi. jsme se vydali na obchůzku vesnice, která se zcela jistě velice rychle přizpůsobovala návalu turistů, a to stálým přistavováním domů, restaurací a barů. I místní obyvatelé, kteří byli dříve zcela určitě zvyklí na jiný způsob života, se rychle přizpůsobovali a podél cesty nabízeli suvenýry, buďto vlastnoručně vyrobené, nebo pořízené odjinud. Zavítali jsme do jedné z restaurací, z které se linula nevtíravá melodie raggae. Ještě než jsme si stihli objednat, zeptal se nás číšník a patrně zároveň i kuchař a majitel v jedné osobě, zda si nechceme koupit marihuanu, po odmítnutí se pokusil nabídnout opium. Rovněž jsme odmítli a vybrali si jen jídlo a pivo. Poté jsme se vydali dál po cestě na prohlídku.

Cestou nás zastavilo několik domorodců a každý nám nabízel marihuanu nebo opium. Později večer jsem se dal v guesthausu do řeči s jedním zaměstnancem, vyptával jsem se na to, jak je možné, že tu každý z cela bez obav nabízí drogy jak na ulici, tak i přímo v restauracích, po krátkém osvětlení ubalil jointa a tak jsem souhlasil a zakouřil si s ním. Něco jsem si od něj i vzal, pro chvíle relaxace na druhý den na lodi. Stále mi nutil opium, což mě pak začalo čím dál víc obtěžovat až jsem souhlasil, že si s ním zakouřím a půjdu spát. Nebudu vám detailně popisovat celý akt, jen bych vás důrazně varoval, aby jste to nezkoušeli a v žádném případě nekupovali. Není to nic, co by stálo za to vyzkoušet, či díky tomu očekávat sblížení s domorodci. Naopak jsem si před příchodem do guesthausu všiml několika individuí, která se vůbec nedívala přátelsky, natož aby se na nás přivětivě smála.

Je zcela jisté, že v případě větší konzumace opia není člověk schopen jasného úsudku a v zemi jako je tato, by to mohlo být i krajně nebezpečné. Určitě bych nedoporučoval v místech jako je Pak Benk, začínat rozhovor právě s takto "upravenými" vesničany. Obzvlášť, uvědomí-li si člověk, že zde nemají policejní stanici, či jiný úřad, který by v případě nesnází mohl jakkoliv pomoct.