Laos - Phonsavan, část 2.

Zastavili jsme u malé křižovatky, kde asfalt přecházel v udusanou hlínu. Po hliněné cestě jsme se měli vydat pěšky až do samotné vesnice. Po chvíli chůze jsme konečně v dáli zahlédli první monkské příbytky. Naše zvědavost stoupala. Protože jsme byli pro vesničany cizinci a nebyli jsme ani pozvaní, snažili jsme se chovat co možná nenápadněji, tak abychom nijak nenarušili poklidný život vesničky. Jak jsme tak procházeli mezi prvnímy příbytky, všimli jsme si pozůstatků z válečného konfliktu, byly vidět skoro na každém kroku. Příbytky z bambusu stojící na pilířích z prázdných plášťů obrovských bomb, nebo květináče či koryta na žrádlo pro domácí zvířata.

Něco tu však nebylo v pořádku. Vesnička jako by byla opuštěná. Jen pobíhající čuníci a kachny nasvědčovali tomu, že vesnice stále žije. Po pár minutách se začali objevovat první obyvatelé, sledovali nás z povzdálí. Došlo nám, že o nás vesničané věděli mnohem dříve než jsme si mysleli. Byli poschovávaní v příbytcích. Jako první se projevila dětská zvědavost. Děti vylézali a pozorovali nás z bezpečné vzdálenosti. Až když si všimli, že nás zajímá malá stydící se opička, začali se přibližovat. Jak jsem si tak fotil malého primáta, byla dětská bázeň v mžiku ta tam. Děti byly najednou všude kolem nás a začali se předvádět. Od té chvíle byl každý náš krok provázen houfem dětí. Smích a strkanice prozrazovali, že z nás už nemají žádný strach. Stále nám však bylo divné, kde jsou jejich rodiče. Po chvíli se objevila vesničanka s dítětem v náruči, přivolal ji asi hlasitý dětský smích. Soudě dle jejího výrazu, mi bylo hned jasné, že se jí naše návštěva ani trochu nelíbí. Proto jsme se rozhodli vesnici opustit a ponechat ji tak dál, ať si žije svým klidným životem bez naší přítomnosti.

Na meetpoint jsme přišli o dost dříve. Po chvíli se konečně v dáli objevilo auto s naším průvodcem. Nastoupili jsme a vyrazili směr obrovská jeskyně. Cestou jsme průvodci vyprávěli o tom, co jsme ve vesnici vyděli a neviděli. Vysvětlil nám, že jsme vesnici navštívili v době, kdy většina dospělých pracovala na nedalekých rýžových polích, proto ten dojem opuštěnosti. Cestou jsme ještě zastavili a koupili si svačinu, trs zelených banánů. Zajímavé bylo, že všichni kupují právě zelené banány. Žluté byly určeny spíše pro další kuchařskou úpravu, byly totiž kyselé. Jen ty zelené byly sladké.

Konečně jsem byli u jeskyně. Zastavili jsme u malého domku, byl čerstvě dostavěný. U vchodu nás přivítal postarší Laosan. Provedl nás domkem, který jak jsme hned zjistili, byl postaven co by malé muzeum. Plný válečných exponátů provázených srdcervoucímy fotografiemi. Až do chvíle než jsme do ono muzea vstoupili jsme tušili jen ve zlomku, co se v této zemi kdysi dělo. Po pár minutách nám přestalo být do smíchu. Tato návštěva mě jen utrvdila v nenávisti vůči válkám. Nevinnost a nestrannost obyčejných farmářů byla pohřbena pod miliony amerických bomb. Laos je i v dnešní době z velké části zasypán nevybuchlými bombami. V některých turisty navštěvovaných lokalitách jsou cesty ohraničeny bíle natřeným kamením, značícím místa, kde je možné bez obav projít. Za těmito kameny je pak další procházení velmi nebezpečné.

Rozhodli jsme se, že se tedy podíváme do jeskyně. Jeskyně byla v době pumových náletů útočištěm pro farmáře, stala se pak přechodně i nemocnicí. Zatím co jsme si prohlíželi kusy šrapnelů, zbytky vojenské výstroje a fotografie, náš průvodce odpočíval v autě. Když jsme za ním přišli s tím, že víc už vidět nepotřebujeme, a že bychom rádi do jeskyně, bylo nám jasné, že by byl pro něj výstup extrémně namáhavý. Proto jsme mu navrhli, aby zůstal v autě, a že se do jeskyně vydáme bez něj, on si zatím může v klidu zdřímnout. Zprvu protestoval, že je to prý nebezpečné, ale vydatný déšť a naše přesvědčování ho uklidnili. Po půl hodinovém výstupu po asi tisíci schodech jsme konečně stáli u ústí obří jeskyně. Ani jeden z nás nebyl zdatným speleologem, jako baterka nám posloužil obyčejný zapalovač. Vzledem k obroskému vnitřnímu prostoru, absolutně zbytečný. Proto jsme se odvážili jen do míst, kam dosahovalo světlo z venčí. I tak jsme se dostali asi 100 metrů dovnitř.

Jeskyně byla plná ostrých kamenů, napadaných ze stropu, tady vzali mé treckové sandály za své. Po chvíli nás z jeskyně vystrnadil strach a podivný zápach. Představa, že právě na nás spadne další kámen, nám nebyla vůbec příjemná. Mezitím, co jsme prozkoumávali útroby jeskyně, déšť ustal. Nechali jsme ještě chvilku průvodce odpočívat a procházeli se kolem. Když se vzbudil, pořád nám děkoval, chvilka spánku mu opravdu pomohla, bylo vidět, že jsme si ho tím získali. Po půl hodině jsme vyrazili opět na cestu.

Konečně k našemu hlavnímu cíli, k planině hrnců. Cestou jsme se dozvěděli, že je v Laosu takových planin víc. My měli namířeno k planině, která byla poseta zhruba třemi stovkami kamenných hrnců. Kousek od cíle se najednou proti nám vyřítila kolona vládních aut. Bylo nám vysvětleno, že je Laos zrovna poctěn návštěvou vietnamského premiéra. Měli jsme tedy štěstí. Pan premiér byl očividně také zvědavý a jal se navštívit tu samou planinu, na kterou jsme měli namířeno. Štěstí spočívalo v tom, že kdybychom dorazili na planinu ve stejnou chvíli jako premiér, museli bychom čekat, a to v uctivé vzdálenosti, než se premiér nabaží a přenechá tak planinu i ostatním návštěvníkům. Konečně jsme dorazili na místo. Hned z kraje nás průvodce upozornil, abychom nechodili nikam za hranici bílých kamenů. Během několika minut jsme se rozutekli na všechny strany, já pobíhal mezi obřími hrnci, kamarád se vzdělával. Po hodině jsme se zase všichni tři sešli.

Na otázku, odkud se hrnce vzali a proč tu jsou, jsme bohužel nedostali jasnou odpověď. Bylo nám řečeno, že pochází z různých lokalit, nepochopitelně vzdálených. Jejich stáří odhadovali na několik tisíc let. A účel? Někteří si mysleli, že se jednalo o obří nádobí, do kterých obyvatelé vkládali oběti bohům, jiní považovali planinu za obrovské pohřebiště. Logicky bych se přikláněl právě k této domněnce. Nedaleko planiny se totiž nacházela menší jeskyně, v které údajně pálili zesnulé, jejich popel pak prý sypali do těchto hrnců. Ptal jsem se, jestli je jeskyně u každé planiny hrnců, prý ano. A protože se má prozkoumat vše, neváhal jsem ani minutu a vyrazil na průzkum jeskyně. Uvnitř jsem vydržel asi 5 minut. Díky tomu, že byla ve stropě vcelku veliká díra, procházel jeskyní teplý vzduch, bylo tam tedy pěkné dusno. Do toho mě neustále otravovali komáři.