Schylovalo se k pozdnímu odpoledni. Byl čas na návrat. Den utekl jako voda, přišlo mi to trochu líto, průvodce byl čím dál přátelštější a upovídanější a všude kolem bylo tolik zajímavého. Cestou zpět se zeptal, jestli by nám nevadilo, kdybychom na chvíli zastavili, že by rád nakoupil nějaké maso. Chystal se totiž navštívit svého kamaráda, majitele nejvýše položeného hotelu v Phonsavanu.
Něco málo už nám o něm během cesty vyprávěl. Ještě než jsme zastavili, aby si mohl nakoupit, se najednou zeptal, jestli se nechceme přidat a návštivit ho spolu s ním. Na večer jsme žádné plány neměli a právě tahle návštěva se zdála být zajímavě stráveným večerem. S neskrývaným nadšením jsme souhlasili a nabídli se, že rádi přidáme nějaké peníze na nákup. V plánu bylo bbq.
Po chvíli jsme zastavili a nakoupili několik druhů grilovatelného masa, všiml jsem si, že průvodce nakupuje i kousky čeho si, co bych já zcela určitě hodil rovnou do popelnice, kusy uší, bradavek apod. V duchu jsem si řekl, že až se bude grilovat, budu si muset dát na tyhle kousky obzvlášť pozor. Při představě, že něco takového žvýkám, se mi zvedl žaludek. Nejsem v jídle vybíravý, ale když jde o maso, tak dám radši přednost pořádnému steaku. Cestou jsme se domluvili, že nás nejdříve odvezou zpět do guesthousu, abychom se osprchovali a převlékli, přičemž průvodce s řidičem měli v plánu udělat totéž. Měli nás vyzvednout něco po 19. hodině. Moc jsme se na návštěvu těšili. Průvodce s řidičem pro nás přijeli o chvilku později, ale přijeli. Na kopec jsme se dostali během pár minut. Sedli jsme si k velkému stolu před hotelovou restaurací. Majitel byl omluven milou servírkou, prý se musí ještě chvíli věnovat jednomu z příchozích hostů. Ona zatím stůl uklidila a přinesla nám pití na účet podniku. Byli jsme příjemně překvapeni. Očekávali jsme opravdu zajímavý večer.
Po několika pivech se najednou objevil pan majitel. Příjemný veselý chlapík. Průvodce s ním patrně mluvil již před naším příjezdem. Byli jsme očekáváni. Omluvil se za svou zaměstnanost a přisedl si k nám. Objednal další pití a začal se s námi seznamovat. Proběhlo pár otázek, na které už jsme měli za dobu pobytu naučené odpovědi, pilo se a po chvíli i jedlo. Byl jsem rád, že bylo maso přehledně rozdělené, takže jsem se nemusel obávat, že bych pozřel něco, co by se mému žaludku nelíbilo. Po chvíli jsem musel hodování ukončit, už se do mě skoro nic nevešlo. Kamarád byl větší jedlík, všiml jsem si, že se ládoval i když už byli všichni najedení. Měl bych se ještě alespoň letmo zmínit o samotném majiteli. Je to velmi zajímavá postava. Mluvil plynulou angličtinou, francouzštinou, němčinou a samozřejmě laossky. Narodil se ve Francii, odtud tedy plynulá francouzština. Jeho hotel byl postaven na Laos ve velmi neobvyklém stylu. Nebýt toho, že bylo kolem 30ti stupňové vedro, a ze všech stran bylo slyšet laosskou řeč, myslel bych si, že jsem někde ve Švýcarsku na horské chatě. Celý hotel byl v tomto stylu postaven, kompletně ve dřevě. Interiér byl osázen parožím evropské vysoké, celému prostoru dominoval obrovský krb, v kterém k mému překvapení, praskalo dříví a sálalo z něj ještě větší horko než by bylo zdrávo. Majitel si potrpěl na detajlech a snažil se tak asi dosáhnout maximálního dojmu evropské horské chaty. Což se mu vcelku dařilo, a pro ty, kteří nikdy neviděli sníh, to bylo určitě ještě zajímavější. Jakožto hosté jsme byli nuceni ochutnat jeho domácí whisky. Průvodcem jsme byli upozorněni, abychom se nenechali zlákat a nevypili té whisky moc. Po chvíli mě bylo jasné, proč nás na to upozorňoval. Kamarád asi ono upozornění přeslechl, asi měl zalehlé uši pivem. Nechápu, kam to ten člověk lil, musel být nacucaný jak houba. Já se spokojil jen s pár pivy na žízeň. O to víc místa mi zbylo pro domácí whisky. Po chvíli stály drinky před námi. Barvou se rozhodně whisky nepodobaly.
Tmavě zelený nápoj opravdu voněl jako whisky. Nemusel mi nikdo vysvětlovat proč je jeho domácí whisky právě tak zelená. Všude v Laosu se konzumuje marihuana jako u nás cigarety, takže jsem se velmi rychle dovtípil, proč zelená a proč si dávat pozor. Drink jsem chtěl vypít pomalu a obezřetně, jednak jsem si vyslechl příběh našeho řidiče, kdy ho musel průvodce po jednom drinku odvézt do nemocnice a za druhé jsem chtěl být stále ve střehu, Přeci jen jsme tu byli cizí a člověk nikdy neví. Bohužel můj plán nevyšel. Byli jsme totiž seznámeni s docela vtipnou tradicí. Jakmile někdo zvedne sklenku a bude se chtít napít, musí všichni přísedící udělat totéž a pít s ním. Po chvíli mi přišlo, že je možná úplně zbytečně sklenku pokládat zpět na stůl. Říkali tomu "sharování". Tedy o vše a se všemi se podělit. Večer začal nabírat plně jiný rozměr. Kamarád vůbec netušil, že pije nápoj vyrobený z velmi kvalitní marihuany. Začal se smát na celé kolo, bylo na něm vidět, že je mu více než dobře. Byl jsem rád, že je tomu tak a že se neopakuje situace z řidičova příběhu. Majitel nám vysvětlil, že tento nápoj vyrábí pro své hosty, kteří by si rádi odvezli trochu té zelené zábavy domů, přičemž za daných okolností se obávali potíží na thajských hranicích.
Takhle si vezli s sebou láhev zelené whisky, tu mohli v klidu ukázat policistům na hranicích, s tím, že když by jim nevěřili, že je to whisky, stačilo láhev otevřít a dát jim přičichnout. Nikdy se prý nestalo, že by se některý policista napil. Inu proč ne. Dále nám vyprávěl, jak moc zdatným pěstitelem je, že je jeho "tráva" tou nejlepší v celém Laosu a že čas od času pořádá párty, na kterou zve nejvýše postavené obyvatele Phonesavhanu, včetně policejních úředníků, přičemž všem podává svou whisky. Všichni se pak smějí, tančí a baví se, aniž by tušili, že jsou pod vlivem marihuanového opojení. Zvědavost mě donutila, abych se zeptal, jak ten svůj kouzelný nápoj vyrábí. Nečekal jsem, že by byl tak otevřený a že by mi hned svůj recept prozradil ale k mému údivu se zvedl a řekl, abych ho následoval.
Prošli jsme kolem hostů v restauraci až do kuchyňských prostor. Tady měl v rohu postavenou asi metr vysokou nádobu, v průměru tak 30 cm, asi tak 15 cm od spoda zel z nádoby kohoutek. Vysvětlil mi, že do nádobí naháže asi tak kilo zeleně a zalije to až po okraj whiskou, zavře a nechá nejméně 3 týdny stát. Po třech týdnech začíná stáčet první drinky. Jak jednoduché, jak prosté, jak účinné. Vrátili jsme se zpět ke stolu. Po několika dalších drincích jsme usoudili, že už je na čase se vrátit zpět do Guesthousu a jít na kutě. Následující den jsme si chtěli zařídit transport zpět do Thajska. A protože jsme se v Laosu zdrželi déle, než jsme původně plánovali, rozhodli jsme se vyzkoušet laosské aerolinky. Další den jsme tedy zakoupili letenky a nechali se odvézt na phonesavhanské letiště. Odtud do hlavního města Vientianne a dál pak do Bangkoku.
Publikováno: 27. 2. 2015, Autor: Robert Skokan , Profil autora: Robert Skokan
