V Pang Bengu, je jediná ulice, ovšem obchůdku tu mají hodně. Už v sedm ráno se všude vaří a opéká kde co. Přestože jsme měli snídani v ceně noclehu, neodolali jsme masu na špejlích, které se právě dopékalo. Koupili jsme i laolao a před devátou hodinou nasedli na loď.
Plavba po Mekongu – druhá část
Sednout si můžete, na dosud neobsazená místa. Sedadla nejsou očíslovaná a je naprosto jedno, zda poplujete tou lodí, kterou jste jeli, případně i druhou, kterou jste nejeli. Tentokráte se vyplouvalo o něco dříve, což jsme kvitovali s povděkem. Snad do královského města Louan Phabang připlujeme dříve, než se setmí.
Jestli první část plavby byla na okolí kouzelná, tak druhá jí překonala. Hory, malé vesničky u řeky a provoz byl ještě větší. Počasí nám také přálo a kdo chtěl, měl možnost na zádi lodi odhalit své neopálené tělo. Loď měla opět pár „přistání“. Někdy vystoupili i domorodci, jindy jsme viděli jen vykládat i nakládat pytle a bedny. I přestože loď nemá žádný jízdní řád, vždy na zásilku někdo čekal. Zaplatil, loď zahoukala a plulo se dále. Řeka byla o mnoho širší a někdy její šíře byla i dvě stě metrů. Bylo také zřetelné, jak mění svoji výšku, když nastane období dešťů. Nikdo z nás vůbec této dvoudenní plavby nelitoval a to, že jsme měli i možnost jet i rychlo člunem, se rychle z mysli vytratilo.
Podle tištěného průvodce a ne jednoho, měly pomalé lodě připlout do přístaviště, za bývalým Královským palácem. Ten stojí v místě tzv. starého města a o pár metrů dále najdete nespočet hotýlků, hostelů i penzionu. Rychlo čluny mají své molo u vesničky Ban Don, ovšem o sedm kilometrů dále a do města se musíte dostat tuk-tukem. Jenže dnes už to neplatí a i my se vylodili od města téměř patnáct kilometrů.
Do titěrného tuk-tuku se nás nacpalo, nejen nás pět, ale k tomu i dvě dívenky z Austrálie. Ani všechna zavazadla se nevešla na střechu, tak ty menší jsme si museli dát pod nohy. Moc pohodlné to nebylo a to jsme vůbec netušili, jak dlouho se budeme trmácet.
Hostel u řeky Khan, byl slušný, ale jednu vadu přeci měl. Do středu města, jsme to měli téměř dvacet minut pěšky. Jelikož se čas blížil k páté hodině odpoledne, nic dalšího jsme nehledali. Jen jsem každého upozornil, že pokud budeme chtít vidět, jak časně ráno chodí mniši pro milodary od lidí, do svých plechových krosen s víkem, budeme si muset přivstat.
Dali jsme si koupel a šli se podívat, na staré město, které je od roku 1995 na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Než jsme došli ke Královskému paláci, kde je dnes muzeum, potkávali jsme desítky a desítky dohola ostříhaných mnichů. Setkali jsme se také s jedním mladým Slovákem, který byť do města přijel před pár hodinami před námi, nabízel reklamní leták restaurace k večeři. „ Po Laosu, Vietnamu a Thajsku, se už toulám víc jak dva měsíce a sháním si jakoukoli práci. Anglický umím dobře, tak přes internet, jsem našel to, co vidíte“. Tolik nám této sympatický mladík řekl o sobě.
Večer jsme navštívili trh. Byl obrovský, jenže sortiment se nám nezamlouval. Samé látky, šátky, trička a věci, na které doma sedá prach, jsme jen prolítli a vrátili se do hostelu. Ráno se bude v pět a možná dříve vstávat, jelikož stále nevíme, kudy chodí mniši pro milodary.
Publikováno: 5. 4. 2015, Autor: František Mamula , Profil autora: František Mamula
